Úvodník
Úvodník loňského roku se nesl v duchu výzvy k četbě povinné literatury, potažmo k četbě krásné literatury obecně. Zmínil jsem tehdy všechny klady, které s sebou četba knih člověku a rozvoji jeho osobnosti po všech stránkách přináší a chci doufat, že jsem vás tím k četbě motivoval. Jistě vám při čtení loňského úvodníku neuniklo, že člověk, který čte, si kromě jiného obohacuje slovní zásobu a upevňuje gramatiku mateřského jazyka. Takto vybaven má pak mnohdy i chuť vtělit vlastní myšlenky do některého ze slohových útvarů - nejčastěji vypravování, úvahy, případně reportáže či referátu. Těm z vás, kteří Elektronku čtou pravidelně, jistě neuniklo, že redakce má ve svém středu Honzu Balošáka ze 4L, který do každého čísla Elektronky přispívá četbou na pokračování „Ledová past“ a ve svém literárním projevu to dotáhl tak daleko, že toto své dílo vydal již jako celou opravdovou vázanou knihu. Další členové redakce přispívají do jednotlivých čísel každý podle svého zaměření. Honza Dlabaja ze 4L vám zprostředkovává IT znalosti ve své pravidelné rubrice „IT doupě“, Ondra Langer ze 3A se rád podělí se čtenáři časopisu o své postřehy z oblasti kosmonautiky, Jaroslav Strejček ze 4L nás svými příspěvky seznámil se svým koníčkem - včelařstvím a Jakub Křížan ze 4B přispívá od znovuobnovení činnosti školního časopisu svými články, které nás informují o nejrůznějších událostech vztahujících se k našim dějinám či různým výročím. Kromě toho ještě ve spolupráci se studentkami VOŠ Simonou Šromovou a Světlanou Lindovskou zveřejňuje postupně všechny rozhovory s účastníky každoročně pořádané akce BožeTECH, kteří jsou dnes významnými pracovníky ve svém oboru a kdysi byli studenty naší školy. Celé číslo Elektronky byste si nepřečetli, kdyby je Dan Hut ze 4L formálně neupravil a nevyexpedoval na web školy. Sporadicky se ještě tu a tam najde jedinec, který do některého z čísel také přispěje svou troškou do mlýna. Předchozí řádky píši jednak proto, abych všem, kteří ať už pravidelně nebo jen občas přispívají do školního časopisu, za jejich úsilí poděkoval a také proto, abych motivoval žáky všech ostatních ročníků, kteří doposud své případné příspěvky ukrývají v útrobách šuplíků svých psacích stolů, aby se nebáli je vynést takříkajíc na světlo boží a nechali je otisknout v Elektronce. Jistě jste si při čtení úvodníku všimli, že prakticky všichni členové redakce jsou až na výjimky ze čtvrtých ročníků, což znamená, že za několik měsíců naši školu po maturitě opustí, nehledě k tomu, že již nyní mají svůj čas z velké části vyplněn intenzivní přípravou na zmíněnou maturitu a mnoho času nazbyt jim tedy nezbývá. Pokud se nenajdou jejich následovníci, je nabíledni, že po jejich odchodu náš školní časopis neodvratně zamíří do propadliště dějin. Tímto apeluji na všechny žáky naší školy, aby tento neblahý scénář nedopustili a svou vlastní literární aktivitou udrželi v doposud pravidelném měsíčním rytmu náš časopis při životě a třeba mu i vdechli poněkud novou tvář. Jedinou podmínkou je, aby příspěvky do něj vkládané byly autorské, ne jen odněkud převzaté. Pokud vám v poskytnutí vlastních příspěvků brání obava, že se v nich dopustíte nějakých prohřešků proti spisovné češtině, nemusíte mít strach, protože všechny příspěvky před vydáním nového čísla procházejí mým jazykovým dohledem, takže případné chyby padají na mou hlavu.
Rád uvítám každého zájemce o práci na školním časopisu kdykoli o přestávce v mém kabinetu (O. John, kabinet jazyků III, napravo od jazykové učebny JU2) a domluvíme se na další spolupráci.
-jo-
IT doupě
Jak se tvoří web – React
Během posledních čtyř dílů jsme poskládali docela solidní základ pro web. Tedy tohle bych řekl, pokud by byl rok 2010. Stačí jen chtít předesignovat tlačítko, a hned to musím manuálně udělat pro všechny, co jsou na webu (template-based rendering). Pokud ale udělám jednu komponentu tlačítka a tu následně všude použiju, bude stačit změnu udělat jen na jednom místě (component-based rendering). No a to je taky důvod, proč dnes HTML soubory vyměníme za React komponenty.
React je JavaScriptová knihovna, díky které můžete stránky skládat z komponent. Každé komponentě můžete předávat parametry (text, barvu, akci po kliknutí, …) a každá z nich si zároveň může uchovávat svůj lokální stav. Místo toho, aby stránka přišla vytvořená už ze serveru, vytvoří ji knihovna dynamicky až v prohlížeči pomocí metody createElement().
Abyste tuto metodu ale nemuseli vůbec volat, vzniklo JSX. To vám dovoluje de facto psát HTML v JavaScriptu a k tomu jednoduše používat dynamické hodnoty, které se píší do složených závorek. Kromě normálních tagů umožňuje psát i námi definované komponenty nebo prázdný </> tag, který se neprojeví v DOMu.
Domovskou stránku jsem tedy rozdělil následovně: Z měnícího se názvu vznikla samostatná komponenta obsahující skript pro měnění textu, který se dá zavolat interně (při přejetí myši), nebo externě (zavoláním funkce předané v parametrech). Komponenta Title zase umožňuje měnit typ nadpisu pomocí čísla místo tagu. Tlačítek jsem vytvořil dva druhy – do ButtonClick můžete předat akci po kliknutí a do ButtonLink zase odkaz. Obě vychází ze stejného základu umožňujícího měnit text a barvu. Změně se nevyhnul ani list. Jeho tvorba pro mě vždy byla jedna z nejotravnějších. Teď se ale umí poskládat sám, a stačí mu k tomu jen seznam položek a zda je má číslovat. Nakonec jsem přidal i pár jednodušších položek, jako oddělovač, článek, nebo text.
Díky tomuto postupu teď bude náš design jednotný a pokud budou komponenty správně vytvořené, bude nám stačit na stránce jen maximálně měnit jejich pozici v layoutu. Tímto jsme konečně vymýtili statické HTML soubory.
Ještě je ale třeba zajistit směrování. V budoucnu ho ještě budeme měnit, zatím by ale mělo stačit to z knihovny react-router. Práce s ním je velmi jednoduchá, do komponenty Route lze vkládat cesty i stránky, které se pod nimi skrývají.
A tady práce v Reactu končí. Server nyní po obdržení požavavku vytvoří jednoduchou HTML kostru s referencí na balíček našich skriptů a tu pošle uživateli do prohlížeče. Tam se role ujme index.jsx, najde element s id „root“ a do něj celou stránku vykreslí.
Ačkoliv pro tak malý projekt může tolik komponent působit směšně, už jenom logickým uspořádáním stránky jsme si ulehčili jakýkoliv další vývoj. U nahrazení HTML ale nezůstaneme. V únoru totiž nahradím i CSS a JavaScript. Ale na to si ještě budete muset počkat. Zdroják opět najdete na github.com/dlabaja/IT_doupe a do příště Informatice Zdar!
Jan Dlabaja, 4L
Žáci 3L dostali od své vyučující ČJL Mgr. Terezy Vlachové za úkol v rámci probírané látky „publicistický styl - rozhovor“ zpracovat toto zadání tak, aby se následně takto vzniklé rozhovory mohly objevit na stránkách našeho školního časopisu. V prvním čísle letošního kalendářního roku přináší Elektronka první z nich.
Rozhovor s pedagogem
Jmenuji se Illia Hura, jsem student třídy 3L. Dostal jsem za úkol položit několik otázek libovolnému učiteli podle vlastního uvážení. Vybral jsem si pana učitele Johna, protože si ho vážím a považuji za inspirativního. Jeho názory a zkušenosti mi připadají zajímavé a věřím, že by mohly pomoci lépe pochopit některé věci v životě.
Proč jste se rozhodl stát učitelem němčiny? Co Vás motivovalo?
S němčinou jsem se dostal do styku již jako dítě, někdy v páté třídě ZŠ. Na druhém stupni ZŠ jsem pak chodil na nepovinné hodiny němčiny. Pak jsem pokračoval individuálně na Státní jazykové škole a němčina jako taková mě zaujala. Proto jsem ji pak šel studovat spolu s českým jazykem na vysokou školu FF UP zde v Olomouci – obor učitelství.
Co byste mohl poradit mladé generaci ve výběru vzdělání?
Vzdělávat se v oboru, který vás baví. Pokud nemáte dostatečně brzy jasno, který obor by vás zaujal, vystudujte gymnázium, abyste měli otevřené všechny možnosti ke studiu na vysoké škole.
Kdybyste mohl vrátit zpět v čase, změnil byste svou profesi?
Ne. Ve své době mě ovšem zajímala i ekonomie a žurnalistika. Vzhledem k době, v které jsem se pro studium na VŠ rozhodoval, tedy v době hlubokého socialismu, tyto obory byly velmi poplatné tehdejšímu socialistickému režimu, a byly tedy pro mě v praxi nezajímavé.
Co je podle Vás nejdůležitější, co by měl učitel své žáky naučit?
Býti slušným člověkem, který zároveň najde zaujetí v předmětu, kterému učitel vyučuje
Myslíte si, že je důležité cestovat v mládí? Proč?
Cestovat v mládí, zvláště dnes, kdy je to už možné bez omezení, považuji snad dokonce za povinnost. Cestování rozšiřuje obzory, vytváří potřebný nadhled a učí člověka toleranci.
Jaká je nejneočekávanější věc, kterou jste si uvědomil v průběhu let?
Reakce mých vlastních rodičů na některé skutečnosti v mém životě, kdy se v rámci přesvědčení, že konají to nejlepší podle svého vědomí a svědomí, dopustili některých omylů, které mi někdy dost zkomplikovaly život.
Co byste poradil sám sobě v osmnácti letech?
Víc se učit, naučit se klidně i více jazyků a do větší hloubky.
Máte oblíbenou knihu nebo film, který můžete doporučit?
Film, jehož reprízu si nikdy nechám ujít, jsou „Prázdniny v Římě“. Je to film z roku 1953, černobílý s velkým humánním posláním a se skvělým hereckým obsazením v hlavních rolích: Audrey Hepburn a Gregory Peck. Knih, které jsem přečetl, je samozřejmě velmi mnoho, ale pokud bych měl vybrat jednu, která mě nějak zásadně ovlivnila v pohlížení na svět, pak by to byla, pro někoho možná překvapivě, kniha pro mládež od Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky. Je to kniha o skautech a jejich příbězích. Mými velmi oblíbenými autory jsou pak dále Erich Maria Remarque a Arthur Hailey.
Jaký je podle Vás nejlepší způsob, jak si vytvořit nové přátele?
Být v každé situaci sám sebou. Pak si při jakémkoli styku s lidmi s někým buď padnete do oka, nebo ne. V opravdovém přátelství se totiž člověk do ničeho nenutí.
Jak trávíte svůj volný čas mimo práci?
Patřím k tzv. outdoorové generaci, takže není dne, kdy bych po práci zůstal až do večera doma. V létě je to samozřejmě snazší, v zimě trošku omezené. V mém případě je koníčkem číslo jedna cyklistika. Pohyb spojený s příjemnými vjemy pobytu v přírodě.
Jsem velmi vděčný, že mi pan John věnoval čas a odpověděl mi otevřeně na všechny mé otázky. Bavilo mě pokládat otázky, ale nejvíce mě těšilo poslouchat jeho odpovědi. Jsem rád, že jsem se dozvěděl odpovědi na otázky, které mě zajímaly.
Illia Hura, 3L
Český zbrojní průmysl aneb Malá velmoc světa
Již v době první republiky bylo Československo jednou z nejvíce průmyslově vyspělých zemí světa. Mezi odvětvími, ve kterých vynikalo, byl i zbrojní průmysl. Na ten se po desetiletích nezanevřelo, a tak je Česká republika v dnešním světě špičkou mezi zbrojaři. V tomto článku si představíme tři nejvýznamnější podniky, jež hrají roli v obraně nejen našeho státu.
CSG
Czechoslovak Group (CSG) je největší tuzemská zbrojařská skupina. Vybudoval ji v 90. letech 20. století Jaroslav Strnad, který je otcem nynějšího majitele skupiny Michala Strnada. Hlavním oborem koncernu jsou zejména vozidla a zbraňové systémy.
Například podnik Tatra Defence Vehicle. Ten produkuje vojenská obrněná vozidla. Ačkoliv v názvu nalezneme název legendární značky Tatra, firma pod ni nespadá, avšak přebírá od ní podvozky. Ostatně i samotná Tatra je vlastněna z části Michalem Strnadem.
Snad nejdůležitější podnik koncernu je Excalibur Army, jenž sídlí v nedalekém Šternberku. CSG (dříve Excalibur Army) zde v minulosti odkoupilo VOP a ten přetavilo na současnou společnost. V podstatě však pokračuje cestou svého státního předchůdce, jelikož se v něm nejen opravují vojenská bojová vozidla, ale dokonce se zde vyrábí, krom jiných, samohybné houfnice (např. DANA) a probíhá zde vlastní vývoj a produkce nové techniky.
Colt CZ Group
Colt CZ Group je skupina tradičních zbrojovek, které jsou dnes v českém vlastnictví. Ve jméně skupiny je ale pozoruhodná přítomnost značky Colt, který je, respektive býval, americký. Avšak dnes je tomu jinak, a již čtvrtým rokem je spojen právě, mimo jiné, s Českou zbrojovkou.
Koncern působí v oblasti výroby i vývoje ručních palných zbraní a munice. Za jeho jménem se „neskrývá“ jen Colt a Česká zbrojovka (CZ), jenž je dodavatelem české armády (CZ BREN 2, CZ 75, …). V repertoáru můžeme najít i další české výrobce, jako Sellier & Bellot nebo Zbrojovku Brno, ze zahraničí například společnost Dan Wesson (pistole model 1911).
Aero Vodochody
Původně česká firma založená v roce 1919 je největší výrobce letecké techniky v tuzemsku. Nyní je však vlastněna společností HSC Aerojet, která je většinově maďarská, s pravděpodobnými napojeními na maďarskou vládu. Pod křídla Aera spadá i Letiště Vodochody.
Co se týče produkce, Aero má za svou dlouholetou historii nespočet vyvinutých modelů. V současnosti se zaměřuje na opravy a modernizaci svých starších proudových letadel, L-39 Albatros a L-159 Alca a také na výrobu jejich nejnovějšího modelu L-39 Skyfox. Skyfox je podzvukový proudový letoun, jenž byl navržen pro potřeby výcviku a lehké bojové úkoly (bitevní podpora, průzkum a hlídkování). Dočká se i zařazení do Armády ČR.
Pokud byste tedy v budoucnu chtěli pracovat v tomto průmyslovém odvětví, v naší domovině si budete moci vybrat z široké nabídky a přispět tak k obraně našeho státu a naší svobody.
Ondřej Langer, 3A
Ledová past - pokračování
Ve vozidle zavládlo ticho. Howard již neměl chuť se hádat a Simon teď po hrubém výčtu reality znovu uvažoval o všem, co právě řekl, a o skutečném světě. Ovlivnila jej ponurá atmosféra, která se do něj vtísnila v zákopech jako jed. Když teď chrlil ta slova, jen zrádnou látku dostával ven a ukázalo se, že si tím docela ulevil. Občas, když byla situace bídná, se mu to stávalo, že myslel na věci, na které by normálně nechtěl, ale zároveň byly důležité. Svět byl jednou z nich. Úvaha o tom, jaký vlastně nyní je, co z něj zbylo a co jednou bude. Když o tom začal přemýšlet, vždy jej zamrazilo a pocítil beznaděj. Mysl poskládala obrazce hlubokých jam na místech, kam zaútočily smrtící paprsky, zarůstající liduprázdné trosky a také na tvůrce toho všeho. Temný řád, který budoval opevnění, věznil v nich zajaté lidi a ty, kteří byli ještě svobodní, zabíjel. Za předpokladu, že by lidé dokázali nepřítele odrazit, co by se vlastně stalo? Simon věděl jen tohle. Nyní neexistovaly žádné národy a státy, jen opevněná města a lidé, kteří si říkali přeživší. Ať se stane cokoliv, svět již nikdy nebude takový jako dřív. Nikdy.
Stěrače rozehnaly z okna vrstvu prachu. Zem okolo naprosto zčernala, to kvůli tomu, že sliz se zde mísil
s blátem. Okolní vraky zabalovaly tmavé kokony. Na několika místech nehybně čekaly velké kaluže
načernalé tekutiny. Vozidlo přejíždělo zbytky pěšáků, pod jeho koly praskaly rozervané pláty, zkroucené
končetiny a pukaly helmice. Kuželovitá světla ani na okamžik nesjela z vozidla kousek před nimi. Po
cestě narazili na několik malých zkroucených stromů, byly olepené černou látkou připomínající pavučinu.
Simon se snažil pozorovat okolí, ale více než na deset metrů neviděl. Vzdálenější vraky mu připomínaly
útesy či siluety velkých monster. Možná již konvoj obkličovaly jako vlci stádo… Ze zadní části korby se
ozýval tlumený smích. Simon se otočil a otevřel okýnko.
„Co je to tu za kravál?“
Steve se na něj podíval.
„Jen jsem vyprávěl, jak se jednou Mike málem podělal, když jsme do pokoje nastražili ten vrak
pěšáka.“
Simon se také usmál. Ten nevinný šprým byl nápadem Henryho. Zajistil jednoho pěšáka a zaplatil pár
červených technikovi, aby mu zprovoznil senzory. Když pak pěšáka s planoucíma očima nalíčili před dveře
do pokoje, stačilo jen vyčkat. Mike měl totiž směnu a každou chvíli se měl vrátit. No, a když šel do
ubikací, vešel a pěšáka spatřil sotva deset centimetrů od sebe, jeho instinkt zavelel. Skočil po něm,
srazil jej k zemi, vůbec mu nepřipadalo divné, že se mu to podařilo a začal nožem útočit. Nebyl však
rozčílený, když za ním dovnitř přistoupili rozesmátí ostatní, kteří jej ze dveří pozorovali. Řekl jen
něco jako, mě z vás jednou klepne. Navíc dostal jako omluvné jednu sklenku zákopového chlastu, nic
extra, ale pro vojáky tady to byl snad jediný dostupný alkohol.
„No dobrá.“
Zaklapl okénko a znovu se usadil do sedadla. Auto před nimi se náhle zastavilo. Řidič pohotově
zabrzdil. Simon se zeptal do vysílačky.
„Co se děje, Petersone?“
„Zapadli jsme do bahna, dejte nám chvilku,“ ozval se poručík.
Auto se otřáslo, kola se v bahně začala protáčet a vozidlo se rozvlnilo v mazlavém podloží.
„Budeme muset vystoupit, auto zapadlo do toho lepivého sajrajtu,“ zachrčela vysílačka.
„Rozumím.“
Simon se na řidiče s obavami podíval.
„Jdu jim pomoct,“ řekl nakonec po krátkém rozmyšlení.
„Máme ochranné masky?“
„Jo, jo, jsou v přihrádce, určitě si ji vezměte,“ odpověděl Howard s pohledem na ukazatel zamoření
na palubní desce.
Simon si jednu nasadil, utáhl gumové popruhy a vystoupil. Při došlapu na zem uslyšel nepříjemné
začvachtnutí. Když došel k zapadlému vozu, okolo už stáli vojáci i s Petersnem a dívali se, jaká je
situace.
Zadní kolo bylo zapadlé hluboko v černé kaluži. Ta se na něj s čvachtáním lepila, jakoby byla živá a
právě si dávala svačinu.
„Tak jak jste na tom?“ zeptal se Simon.
„Budeme ho muset vytlačit, vojíne, jděte nastartovat auto, až se do toho opřeme, šlápněte do toho,“
rozkázal Peterson.
Vojín nasedl do vozu. Ostatní se opřeli a na tři zatlačili. Ozval se motor. Auto se začalo
vyprošťovat ze spárů černé mazlavé tekutiny. Simon cítil, jak se mu nohy boří do bahna, v tu ránu se
kola začala protáčet. Auto znovu sjelo do prohlubně a vojáci od něj odstoupili.
„Vojíne, doneste mi támhle ten plát kovu,“ řekl Peterson a ukázal na plát kousek od nich.
Vojín ho donesl a Peterson plátem podložil kolo. U ostatních kol to udělali podobně.
„Zkusíme to znovu.“
Řidič nastartoval a ostatní se vší silou opřeli do vozidla. Kola se začala pomalu otáčet, zarývala
pod sebe kovové pláty a torza pěšáků, jež pod ně vojáci nacpali.
„Ještě jednou a pořádně!“ zařval Peterson.
Všichni pořádně zabrali. Vozidlo se dalo do pohybu a řidič ujel ještě několik metrů, aby měl
jistotu, že je z gelové bažiny venku.
„Všichni do vozu, můžeme pokračovat.“
Vojáci znovu zmizeli v autě. Simon se vrátil ke svému a nastoupil, usadil se do sedadla a sundal si
plynovou masku. Howard si ji od něj vzal a zkontroloval, jak je na tom filtr. Následně ji uklidil do
přihrádky.
„Spotřeboval jste deset procent, to je dobré,“ prohodil.
„Tolik?“ zeptal se udiveně Simon.
„Ano, oblast je zde středně zamořena, což znamená, že opotřebování filtru je… za pět minut zhruba
deset procent.“
Simon měl masky a filtry v standartní výbavě, zatím je však použil jen opravdu zřídka. Věděl, že
každý filtr má na boku umístěn bílý papírový pásek, který je rozdělen na deset čtverečků. Tento pásek
reaguje na radiaci, chemikálie a další bordel tam venku, to se na něm projevuje tak, že postupně černá.
Howard nastartoval a následoval vozidlo před nimi, které se rozjelo.
„Kolik filtrů tady máme?“ optal se Simon.
„Okolo patnácti. Nemusíte se bát, je jich zde dostatek i pro případ nouze.“
Simon cítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Představa, že by jim došly filtry a on umřel pomalou smrtí,
která zahrnuje vykašlávání krve a dušení, byla děsivá. Kromě toho by jí nijak nemohl zabránit, a jen by
čekal, než to vše skončí. Pohlédl z okna, bylo zaprášené a nebylo z něj skoro nic vidět. Několik černých
šmouh naprosto blokovalo výhled. Opřel se tedy znovu do sedadla. Vozidlo nadskakovalo, jak projížděli
hrbolatým terénem. Pod koly se ozývalo praskání a skřípání zbytků materiálů z bojových vozidel a další
techniky, která se zapojila do posledních několika bojů. Vozidla vjela mezi údolí tvořené z několika
vraků velkých robotů. Jejich těla připomínala spíše sud než tělo. Tito roboti přenášeli toxický gel,
který poté roznesli po bojišti. Jsou pomalí, a proto snadným cílem pro raketová zařízení. Pokud byli
dobře zasáhnuti, vybuchli a zřítili se na zem. Obsah se sice i tak dostal ven, ale už nepředstavoval
hrozbu pro vojáky v zákopech. Škody, které by nastaly, pokud by se takovéto množství gelu dostalo do
zákopu, by byly strašlivé. Ručička na ukazateli zamoření v okolí prudce stoupla, pohybovala se mezi
oranžovým a červeným políčkem, na konci tohoto políčka byla lebka. Jeden ze senzorů se rozsvítil
červeně.
„Co znázorňuje tento senzor?“ zeptal se Simon, jelikož červená většinou neznamenala nic dobrého.
Řidič pohlédl na světýlko.
„Kvůli narůstajícímu zamoření se zapnuly filtry kabiny i nákladního prostoru.“
Simon se spojil vysílačkou s Petersnem.
„Neříkal jste, že oblast, kterou budeme projíždět, je jen lehce zamořená?“
„Ano, tohle je pouze krátký usek, který má hodnoty zamoření vyšší. Až vyjedeme z této oblasti, bude
zase její úroveň téměř v normálu.“
„Rozumím,“ odpověděl Simon.
Vozidlo zahalil stín jednoho z obrovských vraků. Někteří tito roboti byli mnohem větší než jiné kusy
stejného druhu. Mohli vážit mnoho desítek tun, Simon by se nebál říct, že i přes sto tun. Povrch tohoto
giganta se skládal z tenkých ocelových plátů. Droni se u těchto robotů nezaobírali pancířem. Na jeho
trupu byla vidět velká trhlina, kterou způsobila raketa. Po průniku dovnitř roztrhala nádrž i jeho
ovládání na kusy. Droni na tyto roboty používali zbytky z vraků, které už by jinak nevyužili. Není divu,
že jejich plášť nic nevydrží.
Projížděli dál a naskytl se jim pohled na obrovský senzor. Z takovéto blízkosti viděli, že je složen
z několika menších šestiúhelníků, které tvoří plástev. Několik částí bylo popraskaných, některé segmenty
chyběly. Náhle Simona vyrušil hluk. Na sklo u řidiče něco narazilo. Náraz byl tak prudký a hlučný, že by
se Simon nedivil, že je neprůstřelné sklo poškozené.
„Střílejí po nás,“ vykřikl řidič.
Simon z opěradla zvedl pistoli. Na okně auta byl malý pavouk, kterého náraz vytvořil.
„Nepřítel na deváté až dvanácté hodině,“ upozornil Simon ostatní do vysílačky.
„Rozumím,“ ozval se radista tanku.
Obě vozidla zpomalila, následně udělala prudký manévr a zajela za vrak transportéru.
„Zaznamenali jsme tři cíle, jedná se o tři pěšáky,“ oznámil velitel tanku.
V následujícím okamžiku se venku začaly ozývat výstřely. Jeden mnohem hlasitější je však všechny
umlčel. Simon chvíli uvažoval, jestli to nebyl raketomet, který umlčel tank. Tuto nepříjemnou myšlenku
však rychle zavrhl a vyvrátil ji i hlas radisty.
„Cíle úspěšně zničeny, můžete pokračovat.“
Auta se znovu vrátila na původní trasu. Simon rozbalil mapu. Do nepřátelské zóny dorazí přibližně za
dvě hodiny.
Jan Balošák, 4L
Studentská rada
Vážení čtenáři časopisu Elektronka online,
na naší škole působí Studentská rada, která je nezávislým, samosprávným a plně demokratickým orgánem
při VOŠ a SPŠE Olomouc. Jejím hlavním cílem je, aby se studenti na škole cítili co nejlépe, mohli se
účastnit nejrůznějších akcí, mohli se dále rozvíjet a v neposlední řadě, aby byl vyslyšen jejich názor.
Rada pravidelně s vedením školy a předsedy předmětových komisí probírá návrhy a změny v prostředí školy
a výuky. Zde je odkaz, pod kterým naleznete webovou stránku s dalšími informacemi a zápisy z jejího
jednání:
https://spseol.cz/zajmova-cinnost/studentska-rada
Velmi si vážím aktivity studentů zapojených do činnosti Studentské rady a přeji nám všem, aby její činnost přispívala k dalšímu rozvoji naší školy.
Ing. Josef Kolář, ředitel školy
Pranostiky na leden
- Je-li teplo v lednu, sahá bída ke dnu.
- Mokrý leden - prázdné sudy - neurodí se vína.
- Mlhavý leden - mokré jaro.
- Roste den, roste i zima.
- Leden studený, duben zelený.
- Ryje-li krtek v lednu, končí zima v květnu.
- V lednu moc sněhu, v červnu moc sena.
Ztráty a nálezy
V kanceláři školy je stále deponována modrozelená kalkulačka, nově byla nalezena láhev na vodu - kovová, černá s nápisem PURE brainmax s chromovaným uzávěrem, na němž je kovové poutko.
Naopak sháňka je po učebnici angličtiny žáka Kodytka z 2A. Poctivému nálezci bude Jirka Kodytek velmi vděčen.
Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer
Webové zpracování: (opět) Daniel Hut
Jazykový dohled: Mgr. Oto John