Úvodník

První dny letošního listopadu zatím díky přetrvávajícímu příznivému počasí neukázaly tu typickou podzimní listopadovou atmosféru, která bývá většinou ve znamení ranních mlh a dešťových přeháněk.

To v listopadu 1989 bylo již podstatně chladněji a zhruba v jeho polovině již začal poletovat první sníh. Počasí bylo sice chladné, ale ve společnosti to začalo vřít. Už v lednu onoho roku se konaly v Praze demonstrace v souvislosti s výročím upálení Jana Palacha. Ty se ještě tehdejší vládnoucí garnituře podařilo potlačit, ale již v létě téhož roku přišla na svět iniciativa „Několik vět“, která byla k tehdy uskutečňovanému reálnému socialismu velmi kritická. Bylo jen otázkou času, kdy se i u nás v ČSSR (Československá socialistická republika - pozn. pro později narozené) stále rostoucí frustrace obyvatel z dlouhotrvajícího potlačování jejich lidských práv tehdy vládnoucí KSČ přetaví v otevřený veřejně demonstrovaný odpor, jako tomu bylo v té době již ve všech ostatních státech tzv. východního bloku, tedy státech tehdejší RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci - opět pozn. pro později narozené) kromě Rumunska, kde se tamní obyvatelstvo postavilo svým komunistickým představitelům na odpor ještě o něco později. Politická situace těmto změnám začala být nakloněna již od roku 1985, kdy se do čela tehdejšího Sovětského svazu dostal reformní politik Michail Sergejevič Gorbačov, který i ve své zemi začal prosazovat změny do té doby nevídané. Říkalo se jim perestrojka a glasnosť, převedeno do češtiny přestavba a konec cenzury. Na 17. listopadu 1989 byla svolána studentská demonstrace, která se měla konat na počest Jana Opletala, studenta medicíny, který zemřel následkem střelného poranění, jež utrpěl při demonstraci proti německým okupantům v roce 1939. V průběhu této demonstrace zazněly i požadavky na demokratizaci poměrů u nás a tehdejší jednotky SNB (Sbor národní bezpečnosti - dnes Policie ČR) proti jejím účastníkům brutálně zasáhly. Tato demonstrace byla sice ještě potlačena, ale události nabraly rychlý spád a přesto, že tehdy ještě ani zdaleka naše obyvatelstvo nedisponovalo takovými komunikačními prostředky, jako je tomu dnes, tlak na vládnoucí garnituru se rychle šířil po celé republice díky misijní činnosti studentů a herců, kteří objížděli regiony a zvěstovali v nich na náměstích všechny myšlenky, které se šířily z našeho hlavního města. Informovanosti obyvatel napomohlo také Svobodné slovo, což byl deník, který konečně začal informovat obyvatele naší země pravdivě a bez cenzury. StB (Státní tajná bezpečnost) se sice ještě stále nevzdávala své sledovací činnosti, což bylo možno pozorovat na všech shromážděních, kdy se její příslušníci snažili pořizovat obrazovou dokumentaci pro případ, že by se poměry přece jen ještě obrátily ve prospěch KSČ. Ještě pořád byli hlídáni příslušníci disentu a byla monitorována jejich činnost. Před domem rodiny Pelikánovy v Olomouci neustále postával tmavě modrý žigulík s příslušníky StB a zapnutým motorem, aby jim nebyla zima, a diskuse mezi obyvateli města a novými tvářemi tehdy se profilujícího Občanského fóra (mj. i Václav Klaus byl účastníkem oněch diskusí), které se odehrávaly ve Státním divadle Oldřicha Stibora (dnešní Moravské divadlo), probíhaly také za účasti příslušníků StB. Byli snadno k rozpoznání, mimo jiné i tím, že během hraní státní hymny se ani neobtěžovali vstát. Samostatnou kapitolou byli sami studenti, především ti vysokoškolští, protože ti každý den houfně proudili ze svých kolejí na demonstrace, které se konaly na Horním náměstí (tehdy nám. Míru, to Dolní se jmenovalo nám. Rudé armády). V proudech šli směrem na náměstí, nesouce ve svých rukou zapálené svíčky. Svou účastí na demonstracích studenti vykazovali slušnou dávku odvahy, protože tehdy ještě vůbec nebylo jasné, zda SNB proti demonstrujícím zakročí, a nebo ne. A stálý monitoring těchto shromáždění tehdejší StB rovněž nebyl bez nebezpečí, protože v případě návratu předlistopadových poměrů by následoval vyhazov účastníků na protestech z vysoké školy. V tom byla tehdejší vládnoucí moc velmi důsledná. Například ti studenti, kteří ve své době podepsali petici proti stavbě budovy Prioru (dnešní galerie Moritz), byli následně v tichosti zbaveni možnosti dostudovat vysokou školu. Důvodem bylo domnělé bránění pokroku v socialistické výstavbě a tím kýženému rozvoji města. Do té doby se totiž na místě dnešní galerie Moritz nacházela nízká přízemní budova Mototechny a garáže sanitních vozů a tato stavba nebránila krásnému výhledu na kostel sv. Mořice. Stavbou Prioru pohled na kostel zmizel a navíc samotná stavba architektonicky vůbec do dané zástavby v tomto místě nezapadala. Proto ty protesty proti její realizaci.

Studenti se ale možných následných represí nezalekli a pod heslem „Kdy, když ne teď a kdo, když ne my“ ve svých protestech vytrvali, podpořeni zároveň herci a následně i drtivou většinou obyvatelstva naší země, která s rostoucí informovaností, jak se věci mají, stále stupňovala tlak na vedoucí představitele a ať už generální stávkou nebo do té doby nevídaným shromážděním Na Letné stále důrazněji posouvala vývoj událostí směrem k rezignaci tehdejších vládních představitelů a vypsání prvních opravdu svobodných voleb po komunistickém převratu v roce 1948. V těchto volbách zvítězilo Občanské fórum a všemi tehdy ještě komunistickými poslanci tehdejšího Federálního shromáždění byl paradoxně zvolen prezidentem jejich tehdejší úhlavní třídní nepřítel Václav Havel.

Optimisté se tehdy opájeli představou, že vyspělé západní země doženeme zhruba ze deset let, pesimisté naopak tvrdili, že je nedoženeme, ani kdyby se nám rozběhli naproti. Skutečnost leží někde uprostřed mezi těmito tvrzeními. Jak už to tak bývá, lidé se dokáží vcelku rychle sjednotit proti něčemu, ale hůře už to dopadá s opravdovým a poctivým posunem vpřed. V takových chvílích nezřídka bývá člověk na překážku sám sobě, protože obzvláště ve svobodných podmínkách se ke slovu naplno dostane všechno to, co do té doby jen bublalo pod povrchem - korupce, snaha rychle zbohatnout, nějak prostě toho druhého napálit, aby se člověk sám snadněji a rychleji dostal ke svému cíli. Proto byl také porevoluční vývoj mnohem pomalejší a komplikovanější, než jsme si v oněch euforických přelomových dobách listopadu 1989 mnozí mysleli. I přes veškeré porodní bolesti naší nově se narodivší demokracie ale můžeme s jistotou říci, že bychom byli nejspíš velmi nepříjemně překvapeni, kdybychom se mávnutím kouzelného proutku ocitli v předlistopadové skutečnosti se vším všudy. Náš svět tehdy ani zdaleka nebyl tak barevný, jako je dnes, o možnosti volně cestovat bychom si mohli nechat jenom zdát a na spoustu dnes samozřejmě používaných věcí bychom si museli nechat zajít chuť. Lidé, kterým nechybí invence a činorodost by nemohli podnikat a kultura by úpěla pod nesmlouvavou cenzurou. Proto nebuďme nevděční a hlavně nerezignujme na možnost jakkoli ovlivňovat naše současné dění, byť jen třeba tím, že se vždy před volbami dobře zamyslíme, koho budeme volit a pak se těch voleb také zúčastníme. V občanské společnosti si občané organizují svůj život sami, a pokud na tuto možnost rezignujeme, můžeme si být jisti, že to někdo velmi rád udělá za nás a po svém. Jen se asi potom nebudeme stačit divit. Historie skýtá dost a dost takových příkladů, abychom se z nich poučili. Jsme toho však vůbec schopni?!

 -jo-

IT doupě

Jak na… nastavení vlastního switche

Pokud již chápete, jak funguje Internet (což byste po přečtení mých článků měli), nastává ideální čas na to použít nabyté znalosti v praxi a pořídit si vlastní síťové zařízení. Dnes vám ukážu, jak si nastavit switch od Cisca, které jsou asi nejpoužívanější, ale postup by měl být podobný i na zařízeních jiných značek.

Ještě než switch začnete vůbec používat, podívejte se, zda má port pro konzoli. Ten může mít mnoho podob, ať už sériový nebo ethernetový RJ-45. Bez něj ho můžete nastavit maximálně ve webovém rozhraní, což může být potenciální bezpečnostní riziko. Když port propojíte s počítačem a připojíte se, měli byste se objevit v režimu bez práv. Pro administrátora zadejte enable a pro konfiguraci pak configure terminal.

Tady už se toho dá dělat spousta. Z těch „zábavnějších“ příkazů hostname <name> nastaví jméno switche a banner motd #<text># zase zprávu po připojení. Teď je ale třeba switch zabezpečit. Pomocí service password-encryption se začnou hesla šifrovat (nechápu, proč to není nastaveno defaultně). Enable secret <heslo> zabezpečí přístup k administrátorským právům a pokud zadáte line console 0, můžete přes password <heslo> totéž udělat i pro tuto konzolovou linku. A nezapomeňte na příkaz login, kterým změny potvrdíte. A když jsme u toho, nastavme ještě IP adresu příkazy interface vlan 1 (momentálně reprezentuje všechny virtuální porty switche), ip address <ip><maska> (nezapomeňte, že musí být ve stejné síti jako počítač, ze kterého se budete připojovat) a no shutdown, který, jak název vypovídá, „zneguje vypnutí“.

Nastavovat switch přes konzoli je ale docela nepraktické, zvlášť, pokud chcete přidávat další sítě, nebo třeba mapovat provoz. Jo, a navíc je pomalá. V praxi se do něj připojuje přes síť pomocí SSH, o kterém jsem psal v minulém dílu a jehož výhody jako šifrování všichni jistě znáte. Nejprve v administrátorském režimu nastavte doménové jméno (ip domain-name <jméno>) a aby bylo z čeho šifrovat, vygenerujte klíč pomocí crypto key generate rsa. Poté v configu na linkách line vty 0 4 (nastaví 5 virtuálních terminálů současně) nastavte přihlašovací jméno s heslem (username <jméno> secret <heslo>) a nezapomeňte ani na příkaz transport input ssh. Pokud jste všechno udělali správně, dokončete nastavení linek příkazem login local, příkazem end opusťte config a pokud vám show ip ssh napíše SSH Enabled, máte vyhráno. A pokud zadáte do počítače příkaz ssh <jméno>@<ip> a nezahlásí vám to, že hledaný host neodpovídá, pak máte vyhráno dvakrát. Po zadání hesla můžete konzoli odpojit a do switche se připojovat přes internet, jen dávejte pozor, aby vám někdo neukradl heslo. A když už tam budete, uložte ještě pomocí copy running-config startup-config veškeré změny do paměti - přece nechcete tento příkazový očistec absolvovat znovu :).

To, co jsem tu dnes ve čtyřech stech slovech popsal, je obsah praktické zkoušky z CCNA1 kurzu, kterou můžete složit zdarma a přímo na naší škole. Pokud byste to náhodou ještě nevěděli (i přes to, že už to říkám pošesté), tak můžete touto cestou získat síťový certifikát. A víte, co to znamená? Že budete zase o krok před nimi! A tentokrát to stačit bude. Informatice Zdar!

 Jan Dlabaja, 3L

BožeTECH 2023

Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst rozhovor Jiřím Lupačem.

Jiří Lupač - EMOS

Na jaké pozici ve firmě pracujete?

Já jsem zakladatelem firmy, kterou jsem v minulém roce prodal a v současné době pro ni pracuji jako poradce.

V roce 2017 jste změnili logo. Pomohlo to firmě?

Firmě to určitě pomohlo. Změna je důležitá a je třeba ji jednou za čas udělat. Za zhruba 30 let existence firmy jsme logo měnili asi dvakrát a je takové nepsané pravidlo, že po pěti až deseti letech by se logo mělo lehce změnit.

Minulý rok do firmy vstoupili noví akcionáři. Posunulo to firmu dopředu?

Ano, novým akcionářem je obrovský francouzský elektrotechnický koncern Legrand, čímž se otevřely možnosti proniknout na západní trhy.

Podle některých recenzí firma neodpovídá na e-maily. Jak je ve vaší firmě nastaven systém komunikace se zákazníky?

Systém komunikace například ohledně reklamací je nastaven, druhá věc je, jak je tento systém dodržován a jak jej dodržují pracovníci. Pokud někteří zaměstnanci neplní správně své povinnosti, může taková situace vzniknout. Práce s lidmi není jednoduchá, ale samozřejmě komunikace by měla fungovat, a pokud jsou nějaké nedostatky, budeme je řešit. V komunikaci je vždy co zlepšovat.

Někteří zákazníci si taktéž stěžovali na to, že zásilka, kterou si nechali doručit doručovací službou například do Alzaboxu se do tohoto boxu nevejde a je proto doručena jinam. Jak se podle Vás dá tato situace řešit?

Pokud se zboží nevejde do boxu na místo, kam by se zásilka měla dostat, měla by to odchytit logistika, která zásilky balí a měla by vědět, že ten konkrétní box je nevyhovující. Je to určitě podnět ke zlepšení. Zákazník by měl při objednání online zjistit, že dané místo není pro doručení té konkrétní zásilky vhodné.

Máte zkušenost i s jinou firmou?

Ne, po vystudování jsem chvíli pracoval a poté jsem v roce 1991 založil firmu. Já jsem celý život snil o podnikání, to jsem si splnil a myslím, že jsem to i slušně završil.

Co si myslíte, že formovalo vaši osobnost v tom, že jste si řekl, že založíte firmu?

Chtěl jsem podnikat, zajímalo mě dění v byznysu, asi jsem to měl v genech.

Jak těžký byl začátek?

Každý začátek je těžký a byla důležitá odvaha. Odvaha jít a budovat firmu. Když se podívám za sebe, jsem celkem spokojený.

Je něco, čeho litujete?

Nic zásadního, možná nějaké rozvojové kroky mohly být rychlejší, byl jsem v tom dost konzervativní a opatrný. Vždycky nad vámi musí být něco, z čeho máte respekt a zamýšlíte se nad tím. Nemůžete jít do všeho po hlavě.

Jaký jste vy sám zaměstnavatel?

Myslím, že dovedu být sociální, na druhou stranu mám odpor k lajdáctví a nedůslednosti. Když už ale máte pod sebou čtyři sta lidí, tak to neuhlídáte.

Jak se dělí vaši zaměstnanci? Jaká je struktura vaší firmy?

Z těch zásadních oddělení je to hlavně produktové, kde se produkty vyvíjejí a kupují a pak obchodní, ta jsou v České republice a ve všech ostatních zemích. Dále logistika, abychom mohli dodávat včas, marketing a další.

Kdybyste znovu zakládal firmu, udělal byste něco jinak?

Asi bych jinak nedělal nic. Nedávno jsem firmu prodal a už mám brnění v prstech, že bych chtěl dělat něco dalšího. Řekl jsem si, že budu dále něco dělat, ale postupně budu ubírat. Známí se mě ptají, proč chodím pořád do práce a já vždycky odpovídám, že jsem tak naučený a nedovedu si představit, že bych seděl doma a nic nedělal. I když doma je taky co dělat. Začal jsem modelařit, vrátil jsem se zpět k železničním modelům a uvažuji, že založím v Přerově druhý klub železničních modelářů. Dřív jsem vyráběl modely, teď už je to zase někde jinde. Různé dekodéry, digitální řízení modelů, to dřív nebývalo.

Měl jste nějaké motto při práci? Co byste případně poradil studentům, kteří neví, jakým směrem se vydat?

Být odvážný, důsledný a jít si za svým cílem. Taktéž je důležité se nepřeceňovat.

Bylo během vašeho podnikání něco, co bylo například na úkor rodiny?

Ano, když člověk dělá práci naplno, tak rodina strádá. Vy se sice zabezpečíte po hmotné stránce, ale to zdaleka není všechno. Jsem rád, že mám rodinu, jsem si samozřejmě vědom, že jsem si to mládí neužil tolik, jak bych mohl. V začátcích podnikání jsem byl opravdu od rána do večera v práci.

Kde si myslíte, že nový majitel hledá inspiraci pro inovace? Kde jste ji hledal vy?

U mé firmy je hlavní problém, že je součástí velkého koncernu a těžko se řídí, takže z naší rodinné firmy se v podstatě stala součást toho koncernu. To je jediná věc, která mě trochu mrzí, protože v tom koncernu dostanete rozhodnutí, které já jsem byl schopen udělat během jednoho dne, například za měsíc. To je obrovská výhoda rodinných firem, já si myslím, že rodinné firmy by měly být základem ekonomiky, což v Německu je, u nás zatím méně. Já jsem ale firmu prodat musel, protože by ji asi neměl kdo převzít. Je to strategický partner, který firmě umožní další rozvoj. Uvidím, jak s tím naloží, ale rozhodně má potenciál.

Převažují u vás zaměstnanci, kteří zůstávají, nebo se u vás častěji naučí praxi a jdou někam dál?

Z těch lidí, které jsem měl nejblíže kolem sebe, tam všichni zůstali a jsou tam pořád. Ti klíčoví neodešli.

 Tímto naše redakce děkuje Jiřímu Lupačovi. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.

Ledová past

Kapitola 3 - rekruti - pokračování

Začal pomáhat Tomovi směrem k právě nalezenému úkrytu. Velitel a Alex byli jen kousek za nimi. První střepy prosvištěly vzduchem. Tom periferním viděním zahlédl, jak se prohnaly těsně vedle nich. Přidal do kroku a snažil se přitom potlačit bolest v raněné noze. Náhle Jack zaúpěl bolestí. Ruka, kterou Tomovi pomáhal, sklouzla k zemi. Tom se ohlédl a spatřil dávku střepů, kterou měl zaraženou v zádech. Jeden velký dokonce v zátylku. Chytnul jej za ramena, zatnul svaly a začal ho tahat již k nedalekému kmenu stromu. Velitel jej doběhl a začal mu pomáhat. Dotáhli tělo až k úkrytu. Pod kmenem byla puklina, zřejmě ji vymlela voda. Zatáhli Jacka dovnitř a schovali se. Hned poté nastal nálet. Déšť střepů se snesl z nebe. Dřevo a kůra praskaly. Vzduchem létaly třísky. Tom se choulil do klubíčka, prsty si zacpával uši. Pocítil prudkou bolest v rameni. Jeden ze střepů jej zasáhl. Na hlavu se mu sypala hlína a další třísky. Útok nepolevoval. Stále čekal na svou smrt, když si najednou uvědomil, že je konec. Příval střepů ustal, hluk dronů slábl. Ohlédl se vedle sebe. Střepy byly všude. Zahlédl Alexe. Byl stejně jako on schoulený a rukama si kryl hlavu.

„Už je konec,“ šťouchl do něj.
Nehýbal se. Se zděšením si všiml, že má helmu proraženou několika střepy. Nenahmatal tep.
„Pane, Alex je mrtvý,“ řekl se slzami v očích.
Velitel neodpověděl. Otočil se na druhou stranu. Tam leželo tělo velitele a Jacka. I oni byli mrtví.

Posbíral psí známky. Pak je pochovám, říkal si, teď je hlavní úkol dostat se do města. Když dorazil, zjistil, že pěšáci již začali město obsazovat. Na kraji města narazil na malou skupinku civilistů včetně několika vědců, chránilo je pár vojáků. Schovávali se v čističce odpadních vod, protože v ulicích se to hemžilo nemilosrdnými pátrači. V následujících dnech bylo bzučení pátračů slyšet čím dál méně. Postupně se přesouvali do středu města, kde zuřily největší boje. Tom s vojáky museli zničit několik zbloudilých pěšáků, kteří prohledávali okolí, jelikož hrozilo, že by je objevili. Podle kusých zpráv, které zaslechli ve vysílačce, se boj nevyvíjel dobře. Nechtěli čekat, než pěšáci začnou systematicky pročesávat město a rozhodli se proto dostat do tajného vojenského skladu ve stokách. Když tam dorazili, zjistili, že nebyli jediní, které to napadlo. Společně se rozhodli, že zde vybudují poslední baštu odporu. Pěšáci obklíčili centrum města a nikoho nenechali odejít pryč. Všechny civilisty, které našli, zajali a provizorně uvěznili. Kdo se snažil utéct, byl na hranicích města zastřelen, jelikož i tam se nacházely menší jednotky. Droni začali přebírat kontrolu všude, čistit ulici po ulici, civilisty zatýkali, ozbrojené likvidovali. Odboj do města posílal záchranné oddíly, které braly dolů další lidi. Kvůli nárůstu přeživších se jejich základna začala rozrůstat. Lidé pojmenovali tuto skupinu odboje Orel naděje. Později začali podnikat proti Temnému řádu akce, jako jsou sabotáže, loupeže, malé útoky. Tom se mezitím po mnoha bitvách s drony zocelil a stal se jedním z velitelů bojových akcí.

***

Tom se vrátil do reality. Vše, co se mu vybavilo, v něm stále i po takové době, vyvolalo mnoho. Smrt jeho přátel, bezvýchodně vypadající situace, počátky odboje... Z opasku vytáhl nůž a začal jej brousit. Jeden z mužů k němu tiše promluvil.
„Pane, na druhém břehu stoky se pohybuje nepřítel.“
Tom pohlédl na druhý břeh. Na zemi si tam cupitala maska.
„No dobře, kdo ji trefí na první pokus, má u mě červenou minci,“ řekl, jelikož ji nepovažoval za skutečnou hrozbu.
Muži zaměřili cíl. První minul, druhý, lehce znervózněn selháním přítele, o chvíli poté taky. Sklesle sklopili zbraně.
„Chlapi, to mě snad houpete. S touhle muškou byste netrefili ani mrtvýho,“ pokáral je Tom.
Narovnal se. Namířil samopal na cíl. Pohlédl do zaměřovače. Vydechl a zmáčkl spoušť. Ticho proťal další tlumený výstřel. Maska na druhé straně sebou cukla a tenké nohy se jí křečovitě sevřely. Byl to přímý zásah. Oba muži na něj s úctou pohlédli.
„Teď přesně jako já do té zdechliny,“ řekl Tom přísně a znovu se opřel o stěnu.
Oba vojáci zamířili, srovnali držení těla, nakonec stiskli spoušť. Tentokrát byl jejich výsledek lepší, cíl proděravěly dvě kulky.
„Příště to zase zkusíte na cíl v pohybu,“ podotkl Tom místo pochvaly.
Náhle se něco na křižovatce mihlo. Obrysy humanoidní postavy, takové mají lidé nebo třeba pěšák... Naznačil oběma mužům, aby zajistili pozice. Sám podřepl za betonový sloupek s pohotovým prstem na spoušti. Oči mu klouzaly po rozléhající se temnotě, jelikož už měli zhaslé všechny baterky pro zajištění utajení, a hledaly svit červených senzorů. Nic však neviděl, ani třpytivý záblesk. Tíživé ticho narušila dvě po sobě jdoucí hvízdnutí.
„To jsou naši,“ oddechl chlapík po Tomově pravici a sepnul baterku.
Z chodby vyšli tři ozbrojení odbojáři.
„Nazdar Tome, tak jsme tě přišli vystřídat,“ promluvil na Toma starý vedoucí skupiny.
„Díky Joshi,“ poté mávl na své společníky, „Vy se připravte, jdeme!“
Voják ho ještě zastavil.
„Máte se dostavit k východu Gama, prý se jde do tábora pro rekruty.“
Tom pouze přikývl.

Sam seděl v jídelně a popíjel svou ranní kávu. Takhle brzo ráno zde skoro nikdo nebyl. U pultu postávali kuchaři, připravení na ranní příval lidí. Šetrná světla rozháněla tmu, nebyla však dost silná, aby prosvětlila celou místnost. Stín se stahoval v koutech, pod stoly, jeden z rohů dokonce ovládal úplně, chyběla tam zřejmě žárovka.
Vedle Samova notebooku ležel talíř se zbytkem hub v bílé omáčce přirovnávané ke smetanové. Houby zde byly hlavním zdrojem potravy, přinášené z podzemních sklípků. Svou výjimečnost si zasloužily hlavně kvůli snadnému pěstování. Vodu si braly z vlhkých stěn a půdy, hnojivo vůbec nepotřebovaly a měly vysokou odolnost vůči plísním. Kromě těchto vlastností však šlo i o něco dalšího, rostly velice rychle, plné velikosti dosáhly již za týden. Někdo by si mohl stěžovat na jejich chuť, ale brzy si zvyknete, každý dá přednost jídlu před hladověním.
Jídelníček si zpestřovali rybami a škeblemi chovanými v nádržích, každý pátek zeleninou ze skleníků a někdy dokonce konzervami, které získali od obchodníků z táboru na povrchu. Pokud se mluvilo o pití, voda byla tím hlavním. Odebírali ji z jednoho zdroje, který je zajištěný a naprosto čistý. Před rokem vodu mohli brát ze tří míst, ale dvě z nich Temný řád nechal otrávit. Látka, kterou do vody vpustili, je velice nebezpečná a tvoří jedovaté výpary, které leptají sliznici. Její filtrování je složité. Vědci odboje se o to pokouší, ale zatím bez úspěchu. Ti pesimističtější již tvrdí, že proces je nevratný.
Sam nyní kontroloval přes notebook elektronická zařízení, kamery, vstupní brány, počítače, filtry vzduchu a mnoho dalšího. Byl jeden z těch, co to tady měli na starost, když zrovna neměl na práci něco důležitějšího. U kamerových systémů se zarazil. Jedna z kamer se neustále zapínala a vypínala. Obraz, který poskytovala, byl zrnitý. Spustil kalibraci. Operační systém se nabootoval, zaostření fungovalo, ovládací mechanismus také. Náhle obraz vypadl. Znovu zahájil kalibraci. Situace se opakovala. Vše chvíli běželo a poté kamera přestala odpovídat. Zkontroloval přívod energie, na vstupu zdiagnostikoval dvanáct celých tři voltů, to bylo v pořádku. Problém tedy musel být uvnitř. Vygeneroval si model dané kamery. Přepnul do vnitřních nákresů. Uvnitř se nacházel jednoduchý obvod. Sam uviděl čtyři kondenzátory, které v něm byly zapojeny. Napadlo jej, že ty mohly být strůjcem tohoto problému. Odpovídalo by tomu chování zařízení. Vzhledem k tomu, že kamera se nacházela jen kousek odsud, rozhodl se to prověřit osobně. Usrkl z kávy, nechal na stole své věci a vydal se do údržbářské místnosti pro nářadí a hliníkový žebřík.
Trvalo to jen pět minut, než dorazil ke kameře. Opřel žebřík o stěnu, otevřel kufřík s nářadím a popadl šroubovák. Když vylezl nahoru, lehce jej potěšilo, že odhadl správnou velikost bitu. Nejprve kameru odpojil, poté odšrouboval boční krytku. Baterkou v druhé ruce posvítil dovnitř. Hned na první pohled viděl, že jeden z kondenzátorů je nafouklý. Bylo jen otázkou času, než z něj začne vytékat elektrolyt ven. Dával mu tak týden maximálně měsíc. Měřákem na třech ze čtyř kondenzátorů naměřil špatnou kapacitu, bylo třeba je vyměnit. Poslal krátkou zprávu technikům. Hej volové, kamera X30 číslo 4 blbne, je třeba u ní vyměnit tři kondenzátory o kapacitě tisíc mikrofaradů, taky se podívejte na přísvitovou diodu, myslím, že nefunguje, obraz je plný digitálního šumu. Do večera chci, abyste to spravili. Dík. Jako obvykle nevynechal oslovení, které již při jejich komunikaci bylo tradicí. Uklidil věci a vrátil se do jídelny. Z hrnku vypil zbytek kávy. Již nebyla horká, což jej mrzelo. Dovnitř vstoupilo několik vojáků, jeden z nich však nešel pro snídani, ale zamířil přímo k Samovu stolu.
„Same, máš se dostavit k východu Gama.“

„Jo, jo vím, jdeme pro rekruty,“ odpověděl Sam.
„Máš prý jít hned,“ voják domluvil, pak se otočil a odešel.
Sam předal k pultu své nádobí. Při pohledu na konvici plnou čerstvé voňavé kávy zatoužil po dalším plném hrnku, nakonec však tuto myšlenku zahnal, popadl notebook a vykročil z jídelny.

 - Jan Balošák

Pranostiky na měsíc listopad

• Teplý říjen - studený listopad.
• Když ještě v listopadu hřmívá, úrodný rok nato bývá.
• V listopadu hřmí - sedlák vesnou sní.
• Když dlouho listí nepadá, tuhá zima se přikrádá.
• Listopadové sněžení neškodí vůbec osení.
• Jestliže sníh listopadový dlouho zůstane, více než hnůj polím prospěje.

Ztráty a nálezy

V kanceláři školy na majitele čekají stejné věci jako v říjnu:

• Mikina Adidas (spodní polovina tmavě modrá, horní šedá, s kapucí, propínací na zip)
• Černá mikina s kapucí (oblékání přes hlavu)
• Klíč Euro Locks s vyraženým číslem (nalezen 11. 10.)

Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer

Webové zpracování: Daniel Hut

Jazykový dohled: Mgr. Oto John