Opusíte-li v těchto říjnových dnech brány města a vykročíte do přírody, otevře se vám pohled na krajinu, která se již zvolna chystá odít do barev podzimu. Z listů stromů ustupuje chlorofyl a nechává tak vyniknout jiným barvám, které pak vytvářejí tu kouzelnou paletu odstínů od žluté až po červenou. V říjnu jsme teprve na začátku tohoto procesu, výše popsanou barevnost našich lesů si budeme moci plnými doušky vychutnat až v listopadu. V říjnu je ale již v plném proudu jelení říje a ta je spojena nejen s vjemy vizuálními, ale i akustickými. S největší pravděpodobností se většina z nás bude muset spokojit jen s tím, co z lesa od jelení zvěře k našemu uchu dolehne, protože vidět jelena naživo, jak vznešeně troubí, je vyhrazeno jen těm, kteří se v lese umí pohybovat a vědí, jakými chodníčky za touto podívanou jít.
Ti z vás, kteří bydlí na venkově, mají pak navíc ještě možnost vychutnat si opečené brambory, které se do tohoto kýženého stavu opečenosti dostanou tak, že je umyté, ve slupce zahrabeme do žhavého popela, který zbyl po táboráčku, a necháme je tam upéci. Po vyjmutí z popela je jen otřeme rukou od jeho zbytků a s chutí se do takto přírodně upečené brambory zakousneme. Pro zvýraznění chuti můžeme také každé sousto lehce osolit.
Letošní září a zatím i říjen svými teplotami nezvykle přejí pobytu venku, v přírodě a můžeme tak ještě do poslední kapky vychutnat veškeré aktivity, které jsou s přírodním prostředím spojeny. Vodáci sice již pomalu zamykají své oblíbené řeky, ale cyklisté, běžci i turisté se zatím naplno mohou věnovat svým zálibám. Ti z vás, kteří mají v oblibě plavání v přírodních koupalištích a jsou dostatečně otužilí, mohou ještě stále pracovat na své odolnosti vůči přicházejícím respiračním chorobám a vytvořit si tak dobrý základ pro přežití podzimu a zimy bez nemocí.
Pro to, abyste všechny zážitky a vjemy, které jsem zmínil výše, mohli skutečně zažit a nechat se jimi obohatit, musíte ale nejdříve vypnout počítač, odložit mobilní telefon a vyjít z domu či bytu ven, protože nic z toho za vámi samo nepřijde. Pokud se k tomu odhodláte a budete-li navíc tyto zážitky sdílet s nějakou blízkou osobou, uděláte pro svou duševní pohodu a zdraví mnohem více, než se vám na první pohled může třeba zdát
-jo-
V zářijovém dílu jsem vás provedl transportní vrstvou zodpovědnou za přenos dat. Pokud ale chcete mezi aplikacemi komunikovat, potřebujete jít ještě výš, a to až k té aplikační. Dnes se vám proto pokusím popsat její funkci a ukážu i pár základních protokolů, se kterými se setkáváte denně.
Stejně jako ty předchozí se i tato vrstva dá rozdělit na více podvrstev. Nejnižší relační se stará o komunikaci mezi aplikacemi, obnovuje nebo ukončuje relace. Ta nad ní, prezentační, umí formátovat, kompresovat a šifrovat data a zaručuje, že si budou obě aplikace rozumět. A na úplné špičce pomyslné TCP/IP pyramidy sedí aplikační vrstva, která slouží jako rozhraní mezi uživatelem a sítí. Tady se nachází všechny webové prohlížeče, emailové klienty a CLI aplikace využívající protokoly, z nichž si dnes pár z těch nejznámějších probereme.
Nejznámější ze všech je bezpochyby HTTP a jeho šifrovaná verze HTTPS, která ho postupně nahradila. Pomocí metody GET můžete z webového serveru stahovat HTML dokumenty, které se následně zobrazí ve vašem prohlížeči jako webové stránky. Přes POST můžete odesílat formuláře nebo data na server a PUT umožňuje posílat soubory.
Takový email má protokoly hned tři. Pro odeslání se ustálil SMTP. Ten email nejdříve odešle na server odesílatele (vás) a potom na server příjemce, který si ho uloží. Pokud není server příjemce nalezen, vrátí zprávu zpět a dá vám o tom vědět. Pro získání emailu pak záleží, zda si chcete na serveru nechat kopii (IMAP) a nebo ne (POP3).
Dalším důležitým protokolem je SSH. Stejně jako jeho předchůdce Telnet se umí připojit na vzdálený počítač a přes textové rozhraní v něm vykonávat příkazy shellu. Problém Telnetu byl, že všechna data včetně hesel posílal v plaintextu, na což doplatila například univerzita v Helsinkách. Díky SSH je celá komunikace zašifrovaná a vy už se nemusíte ničeho bát (za předpokladu, že vám někdo neukradne privátní klíč).
Důvod, proč nepotřebujete znát IP adresu 195.113.190.106 k tomu, abyste se dostali na stránky naší školy, tkví v DNS - protokolu překládající IP adresy na doménová jména a naopak. Jeho požadavek vypadá zhruba takto - Prohlížeč se nejdříve zeptá počítače, zda nemá IP adresu k této doméně uloženou v paměti. Pokud ne, pošle požadavek vašemu poskytovateli internetu. Ani ten ji ale nemá, a tak se musí zeptat výš. Najde nejbližší kořenový server (kterých je na světě 13) a zeptá se ho, zda doménu nezná. Bohužel ne, ale protože poznává .cz (doména nejvyšší úrovně), dá mu adresu serveru spravujícího všechny .cz domény. Ten poznává doménu druhého řádu spseol a dá mu IP školního DNS serveru. Až na něm jsou uloženy informace o subdoménách a veškeré IP adresy, díky kterým si můžeme webovou stránku zobrazit. Je to trochu složitější, takže vám tu nechávám video přímo od NIC.cz, správce cz domény, a také malý ilustrační obrázek.
A jako poslední vám řeknu něco o DHCP, protože i to určitě používáte denně. Ve zkratce je to služba, která vám automaticky přidělí IP adresu, DNS server i default gateway pro komunikaci se vnějškem. Tyto údaje jsou časově omezené a po vypršení platnosti si musíte zažádat o nové. Využití je možné všude, kde se vám nechce konfigurovat tyto údaje ručně, například při používání WiFi.
A to je vše, došli jsme až na samý vrchol internetové pyramidy. Pokud vám to ale nestačí a chcete se ponořit do tajů králičí nory, nezoufejte - i letos je otevřený Cisco CCNA1 kroužek, kde se dozvíte vše, o čem jsem za těch několik měsíců napsal a ještě mnohem víc. Také si budete moci zapojit switch, navrhnout vlastní síť nebo připravit UTP kabel, a k tomu dostanete i certifikaci uplatnitelnou v pracovním životě. V příštím a posledním dílu bych to chtěl všechno trochu shrnout a podívat se na zabezpečení sítě a další témata, na která zatím nebyl prostor. No a do té doby, jako vždy, informatice Zdar!
Jan Dlabaja, 3L
Jedná se o firmu miliardáře Elona Muska - SpaceX. V dnešní době má na kontě nespočet startů jak s vládními, tak i s komerčními náklady. A nejenom náklady. Vyslala do vesmíru pomocí své techniky i astronauty. Teď ale k raketám. Společnost jako první na trh uvedla svou raketu Falcon 1. Jednalo se o velice malou raketu (21 m do výšky) a z celkových pěti pokusů byly úspěšné pouze dva poslední. To nicméně pomohlo firmě nastřádat zkušenosti a začala s vývojem další rakety, a to Falcon 9. Pyšní se označením první znovupoužitelná raketa pro lety na orbitu Země. Někteří by mohli namítnout, že to byla Space Shuttle, která dosáhla tohoto prvenství. Pravda leží někde uprostřed. Samotný orbiter (vysvětleno v předchozích číslech Elektronky) byl znovupoužitelný, avšak ona charakteristická oranžová nádrž byla při každém pokusu zničena a boostery musely být namáhavě opraveny. Zato hlavní část „falcon devítek“ je dopravena zpět na povrch. Jediné, co se nepodaří zachránit je druhá část plavidla, která umisťuje náklad na určené místo. Mimo to lze ale všechno z rakety znovu a bez velkých oprav použít. V průběhu let vzniklo mnoho konfigurací „devítky“. Od roku 2018 je v provozu však již jen konfigurace s názvem Falcon 9 (FT) Block 5. Ta v dnešní době vynáší do vesmíru například síť satelitů Starlink, poskytující internet. Dále také jako jediná americká současná raketa dopravuje astronauty na Mezinárodní vesmírnou stanici. Astronauti jsou mimochodem vynášeni v modulech (Crew) Dragon, taktéž od firmy SpaceX. Alternativou jsou pak ruské sojuzy.
Další raketou z rodiny Falcon je Falcon Heavy. Užití této rakety není tak časté jako právě Falcon 9 (poměr počtu startů 7:262), ale díky své výbavě je schopna vynést těžší náklad na větší vzdálenosti. Například sonda Psyche, která má zkoumat stejnojmenný asteroid (start 13. října letošního roku). V budoucnu by také měla vynést základní části vesmírné stanice Gateway k Měsíci (více o ní v čísle z prosince 2022). Co se týče znovupoužitelnosti, je jí schopna stejně jako Falcon 9. Ostatně SpaceX staví hlavně na oné znovupoužitelnosti.
Jako poslední si představíme raketu, respektive soubor raket, které v následujících letech pomohou dobýt Měsíc. Tím je Space Launch System - zkráceně SLS. Jak jsem psal již dříve (opět v čísle z prosince 2022) je to kruciální část vesmírného programu Artemis vedeného agenturou NASA. Bude plnit úlohy nejen zásobovací, ale hlavně jako transport astronautů k Měsíci. S postupem času bude ale náročnost misí narůstat, a tak i požadavky na výkon se budou zvyšovat. Dle toho se tak dělí do těchto konfigurací: Block 1, Block 1B a Block 2, přičemž každá z těchto konfigurací má variantu Crew a Cargo - Crew pro přepravu astronautů a Cargo pro náklad. Ta úplně první - Block 1 - již měla svou premiéru, a to 16. listopadu 2022, kdy byl kolem Měsíce vyslán modul Orion, ovšem bez posádky. Byla to první mise programu Artemis - Artemis I. Dále by měla tato konfigurace sloužit na misích s pořadovým číslem II a III. Mise IV až VIII bude potom zajišťovat Block 1B. Hlavní rozdíly mezi těmito konfiguracemi spočívají ve výkonu, který dozná značných vylepšení. Krom mise Artemis IV budou využity nové motory a u všech bude využit výkonnější druhý stupeň rakety - tzv. Exploration Upper Stage (EUS). Zásadně se tím promění tonáž, kterou bude možné vynést k Měsíci. A to z přibližně 27 na 42 tun. A právě při těchto misích bude započata jak montáž vesmírné stanice Gateway (viz číslo z prosince 2022), tak i stavba nové stanice na povrchu Luny. Ve hře jsou i možné cesty na Mars a po celé Sluneční soustavě, samozřejmě stále bez posádky. Zbývá už jen konfigurace Block 2. Její hlavní předností budou nové postranní boostery - Block 1 a 1B mají totiž využívat staré boostery z dob raketoplánů. A i díky novému většímu krytu pro náklad se tak opět zvedne možná tonáž k vynesení. Artemis IX a dále již jsou tedy pod záštitou právě Blocku 2. Délka těchto misí se má prodlužovat a Artemis XI má trvat zhruba jeden celý rok. V této době bude ona lunární stanice už (doufám) v provozu. A kdo ví, možná se NASA rozhodne pokračovat ve vývoji SLS a přinese nám možnosti meziplanetárního cestování.
Tímto zakončuji tento vícedílný článek o vesmírných raketách. Samozřejmě, že na světě existovalo a existuje nespočet dalších úspěšných raket, ovšem právě tyto byly nebo jsou ty nejvýznamnější. Co se týče budoucnosti kosmické dopravy, nikdy jsem nebyl optimističtější než právě v této době. Těším se, co nám přinesou další léta vesmírného výzkumu, a věřím, že v dohledné době stane první člověk na jiném kosmickém tělesu, než je naše Země, právě jako Neil Armstrong v roce 1969 na Měsíci. Článek definitivně ukončím vlastní myšlenkou:
Prožít dokonalý život nemůže nikdo. Prožít spokojený život je už ale možné.
- Ondřej Langer -
Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst čtvrtý.
Jaký obor jste na naší škole studoval?
Studoval jsem obor elektrotechnika na střední škole.
Na jaké pozici v rámci společnosti České dráhy pracujete?
Pracuji jako strojvedoucí.
K Českým drahám jste šel rovnou po škole?
Ano, hned po škole a ne moc povedených přijímačkách na vysokou školu mi nezbylo nic jiného, než se rozhlížet po nějakém zaměstnání. Narazil jsem na nabídku práce strojvedoucího u Českých drah a zaujala mě. Letos v říjnu to bude 8 let, co jsem nastupoval.
Jste na své pozici spokojený?
Jsem naprosto spokojený. Práce mě baví, bez toho by se ani dělat nedala.
Pod jakou organizační jednotkou jezdíte?
Jezdím pod Olomoucí, kde začínám a končím většinu výkonů. Ze začátku byly občas i nějaké výkony s nástupem v Prostějově, Července nebo Přerově.
Nastal u vás během kariéry nějaký kariérní posun?
Určitě. Jako strojvedoucí jsem začínal na motorové trakci, dieselové lokomotivy, motorové vozy a jednotky. Dále se rozšiřuje odborná způsobilost na tratě se zjednodušeným řízením dopravy, to znamená, že zabezpečení trati je založeno na telefonické komunikaci mezi strojvedoucím a dispečerem. Další rozšíření způsobilosti je na elektrické lokomotivy, což je zásadní pro absolventy naší školy. Olomoucké depo se stává převážně elektrickým depem, elektrifikují se tratě v okolí, naposledy trať Olomouc - Šumperk. Kdo má zájem a snaží se, může se dostat na rychlíkovou vozbu, expresní vlaky a podobně.
Na které lokomotivy máte odbornou způsobilost? Na jaké řady?
V současné době je to asi 33 řad lokomotiv, motorových vozů a jednotek. U Českých drah je těch typů vozidel velké množství, poslední dobou se to snaží sjednotit, což je dobré pro obsluhu a opravárenství. Když začnu u dieselových lokomotiv, tak je to například lokomotiva řady 754 zvaná Brejlovec, posunovací lokomotiva 714, dále motorové jednotky, například 814 nebo 848, z elektrických lokomotiv například řada 163, odporové lokomotivy 150 a 151, vícesystémové lokomotivy řady 193 známé jako Vectron. Legendy našich železnic jsou pak lokomotivy řady 350, na které jsem se poprvé dostal asi před třemi lety, ne každý má to štěstí se na nich svézt. Jezdí tu pravidelně snad na dvou vlacích, které v části trasy vozí olomoucký strojvedoucí, takže i na nich jezdím.
Míváte dělené, tzv. spací směny? Případně jak často?
Ano, to k té práci bohužel patří. Jsou dva druhy takových směn, kdy končíte mimo domov. Jedna je dvoudenní směna, kdy začínáte například jeden den ráno a končíte další den v poledne, na druhou stranu je to velký výkon, takže si vyděláte více na volno. Pak jsou noční směny, které jsou přerušované, protože noční provoz v osobní dopravě není tak rušný. Přerušení se nepočítá do pracovní doby, ale nově je placeno padesáti procenty, což u jiných zaměstnavatelů není.
Rozhodoval jste se mezi osobní a nákladní dopravou?
Ne, šel jsem rovnou k osobní dopravě, která je rychlejší, záživnější a podle mě lepší.
Máte nějakou oblíbenou směnu nebo řadu lokomotiv?
Mám oblíbenou směnu, kdy vezeme vlak 124 do Prahy, tam spíme, ráno si připravíme lokomotivu a jedeme na vlaku 123 zase zpátky do Olomouce. Potom ještě odvezeme jeden pár osobních vlaků do Vyškova a zpět. Do Prahy a zpět jezdíme s lokomotivou 380, což je má oblíbená řada.
Jak probíhá běžná směna strojvedoucího?
Je to různé, ale jako příklad můžu uvést jednu z našich směn, kdy nastoupíme později odpoledne, zhruba v 16 hodin, přijede vlak se slovenským strojvedoucím a já si jej převezmu. Vedu vlak do Prahy, zde jej odvezu na odstavné nádraží, tam se postarají o soupravu, já se postarám o lokomotivu, kterou odstavím, případně když je potřeba nějaká oprava, tak ji k ní přistavím. Poté jdu na hotel, který není moc vzdálený a je tam poměrně dobrý komfort, kde máme asi 7 hodin na odpočinek, takže se člověk docela dobře vyspí. Ráno nastoupím, připravím si lokomotivu, najedu na soupravu, provedu zkoušku brzdy, sepíšu vlakovou dokumentaci a vyrazím zpátky do Olomouce, kde se opět vystřídám se slovenským strojvedoucím, který pokračuje dále do Púchova. Já mám chvíli pauzu, která se započítává do pracovní doby, poté vystřídám strojvedoucího osobního vlaku, jedu do Vyškova, tam se objede souprava, opět je chvíli pauza a jede se zpět do Olomouce, kde buď lokomotivu odstavím, nebo ji předávám kolegovi, nahlásím ukončení směny a jdu domů.
Jaké máte nadřízené a cvičné strojvedoucí? Jak s nimi vycházíte?
V Olomouci mají pověst celkem přísných lidí, poslední dobou se to změnilo, zároveň s tím se dost omladil kolektiv. Když jsem tam před osmi lety přišel, byli všude kolem spíše starší lidé, za těch osm let se to dost změnilo a potkat v Olomouci člověka před důchodem už je spíš vzácnost. Podobně je to s kontrolory vozby, někteří odešli, přišli noví, mladí, takže je to zase trochu jiné. Ale dokud člověk dělá, co má, práci se věnuje a je bezproblémový, tak si s tím vůbec nemusí lámat hlavu.
Bývají občas směny, kdy jedete například do Prahy, kde děláte práci za tamní strojvedoucí?
Samozřejmě rychlíkové vozby není zase tolik, takže se to trochu míchá i s těmi osobními vlaky. Je naprosto běžné, že jedeme do Prahy, kde chystáme lokomotivy, odstavujeme lokomotivy, bohumínští strojvedoucí například vozí osobní vlaky z Prahy do Kolína, stejně tak pražští strojvedoucí občas vozí vlaky kolem Ostravy. My jsme taky jezdili z Olomouce do Ostravy, kde se celé odpoledne jezdilo například do Kunčic a na Svinov. Ty výkony se skládají tak, aby to pro strojvedoucí bylo co nejlepší.
Máte nějakou oblíbenou trať?
V okolí je takovou mou srdeční záležitostí trať z Olomouce do Nezamyslic přes Přerov, tam jezdím z osobními vlaky velice rád.
Jezdíte pouze v České republice nebo i někde do zahraničí?
Jezdím pouze v České republice, máme však možnost si dodělat zkoušky na přeshraniční úsek s Polskem, kdy se zajíždí z Krnova do Glucholaz a úvraťově do Jeseníku. Je to jen kousek, přesto je na to potřeba speciální zkouška, kterou nemám. Taktéž se dělala zkouška na trať do Strelné, což jsou hranice se Slovenskem, tam už také nejezdíme. U dálkové vozby se pak střídáme se slovenskými strojvedoucími, případně s pražskými, kteří mají zkoušky na slovenské tratě.
Jezdíte po modernizované trati na Uničov? Máte zkoušky na ETCS?
Jsem v dispečerském turnuse, takže mám znalost všech tratí v okolí Olomouce, taktéž všech vozidel. Co se týká ETCS, tak si myslím, že je to krok správným směrem, ta úroveň se pozvedla. Eliminuje to chybu strojvedoucího, na druhou stranu je tam ještě pořád dost nevychytaných chyb, dětských nemocí, které by se měly odstranit.
Když začala válka na Ukrajině, přes Olomouc jezdily humanitární vlaky. Účastnil jste se jejich vozby?
Neúčastnil, vlastně ani nevím, jak se k tomu dostali ti, kdo na tom pracovali.
Jak se na vaší práci projevil Covid-19? Přece jen lidí cestovalo méně.
Covid osobní dopravu ovlivnil dost. Jednak jezdilo méně lidí, také byly zrušeny nebo zkráceny některé směny. Například se nejezdilo do Žiliny, ale vlaky končily v Horní Lidči, takže určitě to ovlivnilo naši práci.
Je těžké stát se strojvedoucím?
Ze začátku je určitě potřeba tomu věnovat hodně času a úsilí. Pokud se někdo už zajímá o železnici, tak to bude mít jednodušší. Naopak když přijde někdo takzvaně z ulice, tak je toho hodně, co se musí naučit. První, co vás po pracovním pohovoru čeká, jsou zdravotní prohlídky a psychotesty, na základě jejich úspěšného výsledku pak můžete pokračovat jako strojvedoucí v přípravě.
Mohl byste našim čtenářům vysvětlit proces přípravy strojvedoucího?
Jako v každém zaměstnání jako první absolvujete přijímací pohovor. Pokud vás přijmou, následuje zdravotní a psychologické vyšetření, kde když uspějete, tak se stanete strojvedoucím v přípravě. Následuje dílenský výcvik, kde se člověk učí porozumět funkci a významu různých komponent na lokomotivě, poté se absolvuje takzvaný pasivní jízdní zácvik, kdy člověk jezdí se zkušeným strojvedoucím a pozoruje jeho práci, nabírá zkušenosti. Dalším krokem je zácvik u vozmistrů, kde se seznámíte s konstrukcí železničních osobních vozů, případně se učíte řešit menší závady. Následuje kurz všeobecné odborné způsobilosti v České Třebové nebo v Praze, který trvá přibližně čtyři týdny a na jeho konci je zkouška před drážním úřadem, kterou když projdete, získáte licenci strojvedoucího. Vracíte se do depa, skládáte zkoušky z dopravních a návěstních předpisů, během toho probíhají aktivní jízdní zácviky, kdy strojvedoucí v přípravě jezdí pod dohledem zkušených kolegů. Po absolvování těchto zácviků následuje zkouška V-08, což je vyšší úroveň zkoušky z dopravních předpisů a na úplném závěru je zkouška zvláštní odborné způsobilosti, kde se prokazují znalosti získané aktivním zácvikem ohledně techniky a vedení vlaku. Pak už jen poznání tratí a autorizační zkoušky na konkrétní řady lokomotiv, první směna se strojvedoucím instruktorem a následně už první samostatná směna.
Absolvoval jste výcvik na trenažéru v Praze nebo v České Třebové?
Ano, každý strojvedoucí má povinnost výcvik na trenažéru absolvovat minimálně jednou za rok. Jsou zatím pouze dva, takže máme čas zhruba hodinu za rok. V Praze jsem zatím nebyl, jezdím pokaždé do České Třebové.
Jak vnímáte soukromé dopravce? Je to například prestižnější?
Já si myslím, že strojvedoucí jsou si rovni. Většina z nás rozhodně nebere strojvedoucího například od Regiojetu jako nějakého nepřítele, vždy se s každým pozdravíme. Spíš je to o tom konkrétním zaměstnavateli, všude to má výhody i nevýhody. Znám lidi, co odešli, zároveň i takové, kteří se od soukromníků vrátili.
Máte nějakou negativní zkušenost s vaší prací? Například se srážkou?
Na dráze jsem osm let a něco už jsem zažil. Například srážka se zvěří je téměř každodenní záležitost. Člověka to mrzí, ale spíš řeší, jestli mu to například nepoškodilo nějakou součást lokomotivy. Měl jsem i zkušenost se srážkou s osobou, naštěstí později přišla zpráva, že ten člověk přežil. Myslím, že jsme s vlakvedoucím docela pohotově zareagovali. Nebyl to sebevražedný úmysl, spíš nepozornost, o to je to horší.
Tímto naše redakce děkuje Pavlu Horákovi. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.
Ve stokách byl klid. Splašky líně protékaly přes kanalizační žlaby. Hroudy odpadu se posouvaly po proudu. Ve stínech se pohybovaly malé krysy, jejich červené oči byly jako lampičky. Zem byla porostlá plísní a některými místy prorůstaly zakrslé špičaté houby. Tmu prosvěcovaly kužely baterek. Pátraly po stokách jako žluté zářící oči. Tom nahlížel do křižovatky, jestli se někde něco nepohne. Opíral se při tom o chladnou stěnu. Samopal volně držel u pasu. Další dva muži stáli jen kousek od něj a baterkami pátrali po hladině vody. Kdyby tu stál před sedmi roky, postával by tam s nimi a čučel do vody jako zelenáč. Klábosil by o tom, co by se z ní tak mohlo asi vynořit. Nad touhle zatracenou zakalenou vodou však strávil už příliš mnoho času a věděl, že kromě stokové masky nebo výkalu se z ní nic nevynoří. Také moc dobře věděl, že je lepší od vody stát co nejdál. Ale to jim už říkal, tihle jsou tu však docela noví, a ještě útok masek pořádně nezažili. Dokud vám ta věc nestáhne do vody vašeho nejlepšího kámoše, který stojí hned vedle vás, jste klidní a nebojíte se. Nikdy už neuvidíte jeho tvář, jak se směje, pláče nebo se zlobí. Místo toho uvidíte černou lesklou kovovou masku a její rudý senzor. Kromě masek se občas v kanalizaci pohybují hlídky. Nejsou však moc nebezpečné. Dokud není jiná možnost, nebo nečmuchaj blízko základny, není nutné je likvidovat. Hlídky, které sem Temný řád pořád posílá, jsou čtyř až osmičlenné. Občas taky můžete narazit na stádo ovládnutých. To jsou lidé pod vládou masky. Potulují se po kanalizacích jako zombie.
Bral si vždy ranní směnu, aby to měl za sebou. Každá hlídková směna trvá šest hodin. U odboje sloužil už skoro sedm let. Byl jeden z těch, co se k němu přidali už na začátku. Začal vzpomínat na úplné zrození tohohle všeho. Ten děsivý den měl vryt hluboko v paměti. Psal se rok 2024, přicházel podzim. Patřil do vojenského oddílu, který hlídal situaci v nedalekém poli. Přistála na něj jedna z těch obrovských mimozemských lodí. Největší bitvu lidé prohráli před dvěma týdny. Mimozemské armády se dostaly do mnoha měst. Do oblasti, kterou hlídali, však zatím ne. Loď na pole přistála několik dní po osudové bitvě. Tomův oddíl podával hlášení o situaci do nedalekého města. Zavzpomínal na tento den.
***
Obloha byla potemnělá, mraky zakrývaly slunce, od severu vál studený vítr. Tom ležel v trávě a shlížel z kopce dolů. Na obrovském poli stála velká černá kosmická loď. Kolem ní se pohybovaly malé černé tečky. Byly jako mravenci. Vedle Toma ležel Jack. Koukal se na stejné místo dalekohledem.
„Dej mi už ten dalekohled,“ řekl Tom netrpělivě.
Jack mlčel a dál terén pozoroval.
„Hej, Jacku slyšíš mě?“
„Drž klapačku,“ odvětil Jack stroze.
Zpoza houští vykročil další voják. Byl to Alex. V jedné ruce držel za uši králíka, přes rameno měl přehozenou kulovnici. Položil úlovek na kmen velkého stromu. Přešel k Tomovi a Jackovi, napil se z polní láhve a sedl si za nimi do trávy. Když pohlédl na krajinu pod nimi, poklesla mu čelist.
„Co, to…“ zeptal se zmateně Alex.
„Vzbuďte velitele, formují se, připravují se k útoku,“ řekl hrubým hlasem Jack.
Postavičky na poli se zformovaly na několik černých čtverců. Tom tyto temné útvary vyděšeně pozoroval. Alex vběhl do polního stanu a vzbudil velitele. Jack předal dalekohled Tomovi a vstal. Alex vyšel ze stanu a hned za ním velitel.
„Co se děje Jacku,“ zeptal se hlasitě.
Jack stručně vyložil situaci.
„Pane, tvoří bojové formace, pravděpodobně se bude něco dít.“
Tom začal zaostřovat dalekohled. Podařilo se mu získat čistý a ostrý obraz. Roboti bez jediného pohybu stáli v pozoru. Každý byl vybaven samopalem, který si tiskl k hrudi. Tom zaměřil na jednoho konkrétního. Nijak se nelišil od ostatních. Náhle se hlavou natočil do boku. Tom se vylekal, protože to bylo přímo jeho směrem, jako by snad věděl, že je někdo z kopce pozoruje. Zachytil snad záblesk sklíčka od dalekohledu? Ulevilo se mu, když se helmice pomalu vrátila do původní polohy. Chtěl již dalekohled sklopit, když náhle zpozoroval, že se všichni roboti současně vydali vpřed.
„Už se dali do pohybu,“ vykoktal.
Všichni přistoupili k okraji strmého kopce. Když velitel uviděl, co se děje, vydal rozkaz.
„Musíme ihned informovat město, vysílačku!“
Tom zaběhl pro vysílačku, podal ji veliteli. Velitel zkontroloval, že je naladěna frekvence městské obrany.
„Tady slíďák dva,“ začal komunikovat s radistou.
Alex hodil Tomovi a Jackovi vesty. Všichni se začali připravovat na rychlý odchod, aby mohli být nápomocni při obraně města. Velitel oznámil radistovi blížící se hrozbu a ukončil spojení.
„Všichni popadněte zbraně, vyrážíme zpátky do města,“ nařídil.
Vojáci si na záda hodili batohy a následovali velitele, který začal sbíhat z kopce. Jack s ním držel tempo, ale Tom i Alex byli o kousek pozadu.
„Hejbněte sebou, musíme si pohnout,“ zařval na ně velitel.
Oba zrychlili. Když seběhli kopec, zbývalo jim už k obrannému stanovišti jen pár kilometrů. Přeběhli přes mýtinu a poté se dali na lesní cestu, která vedla přímo k městu. Za loukou před nimi už viděli první domy. Velitel je náhle zastavil. Ale proč, říkal si Tom. Všichni přidřepli do vysoké trávy.
„Slyšíte to taky?“ zeptal se velitel.
Tom se zaposlouchal, slyšel bzučení. Nabývalo na intenzitě. Znělo to jako sekačka nebo dron...
Tom se ohlédl, uviděl, jak se k městu vzduchem blíží obrovské černé mračno. Vypadalo jako roj hmyzu. Rychle se přibližovalo. Mezi tím si ho všimli i ostatní.
„Musíme se rychle dostat do města, jdeme,“ rozkázal velitel.
Všichni se dali do běhu. O život. Domy v dálce se zvětšovaly, byli už blízko. Tom se rychle ohlédl přes rameno. Obrovské mračno teď bylo rozprostřené po celé obloze. Několik dronů se z něj oddělilo. Bzučivý zvuk už byl tak hlasitý, že Tom neslyšel ani vlastní myšlenky. Při běhu zakopnul. Svalil se na zem a asi si zvrtnul nohu. Jack se ohlédl. Viděl, že Tom spadl, doběhl pro něj a pomohl mu vstát. Několik dronů na ně zaútočilo. Tom poprvé naživo viděl, jak pátrači vypadají. Byly to tři tenké hexagony tvořící plástev. Vybaveny smrtícím střepinometem.
„Támhle k tomu vyvrácenému stromu!“ zařval Jack.
- Jan Balošák
V kanceláři školy na své zapomnětlivé majitele čekají tyto věci:
Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer
Webové zpracování: Daniel Hut
Jazykový dohled: Mgr. Oto John
Chci věřit, že se vám všem podařilo naplno strávit prázdninové dny tak, že se nyní cítíte opět plni síly, otevřeni novým informacím, které budete dychtivě čerpat v novém školním roce a svým přístupem k učení si připravovat dobrou pozici ke klidnému a systematickému postupu napříč jednotlivými ročníky studia na naší škole.
Ti z vás, kteří se v letošním školním roce ocitají teprve na prahu celého pobytu na SPŠE a jsou tedy v prvním ročníku, se budou nějaký čas teprve rozkoukávat a tzv. rekognoskovat terén. Pro ně bude určitě stěžejní nenechat se odradit náročností některých předmětů, soustavně se připravovat na výuku a dostat se tak do dobré psychické pohody, byť se třeba mohou zpočátku dostavit i nějaké dílčí neúspěchy. Stmelení třídního kolektivu velkou a téměř nezastupitelnou měrou přispěje absolvování lyžařského kurzu, proto se na něj již teď mohou těšit i ti, kteří si myslí, že vůbec neumějí lyžovat.
Před žáky druhého ročníku, tedy před těmi, kdo se již v terénu orientují, stojí menší překážka ve studiu, která by některé mohla trochu vyvést ze studijního rytmu - a sice absolvování tanečního kurzu. Událost veskrze příjemná, už proto, že je spojena s přítomností dívek, kterých je na naší škole opravdu jako šafránu, a také proto, že se mnohým žákům ulehčí pohyb ve společnosti, protože se během tanečních nenaučíte pouze tančit, ale dostane se vám také nenásilného poučení, jak se chovat ve společnosti, aby byl pro všechny pobyt v ní příjemným. Ještě před absolvováním tanečních si přijdou na své všichni ti, kteří mají sportovního ducha, protože hned na začátku druhého ročníku je zařazen kurz moderních sportovních aktivit. Dost možná, že ti, kteří o sportu zatím slyšeli jen z dálky, v pohybové aktivitě najdou zalíbení a začnou naplňovat starověké a dosud platné heslo „kalokagathia“ - tedy soulad krásy duševní i tělesné. Jinými slovy „ve zdravém těle zdravý duch“.
Letošní třeťáci mají pak před sebou snad nejklidnější rok svého čtyřletého studia, proto by měli naplno využít volného času již k přípravě na maturitu. Na mysli mám kompletaci povinné četby a všech poznatků z maturitních předmětů tak, aby čtvrtý ročník byl pro vás kromě zisku nových poznatků vlastně již jen takovým opakováním látky a ne předmětem stresu z časové tísně.
Čtvrťáci by si měli hlavně uvědomit, že maturitní zkouška se skládá v jednotlivých maturitních předmětech z obsahu celého čtyřletého studia, a tak doporučuji přečíst si znovu předchozí odstavec, který je věnován třeťákům. Nepodceňte systematické opakování, abyste pak mohli maturitu zvládnout v klidu a nepřišli následně o nejdelší prázdniny, které budete v životě mít, protože pokud nebudete nuceni skládat opravné zkoušky, čeká vás prakticky od konce května do nástupu na vysokou školu nekonečné volno, které můžete strávit dozajista mnohem příjemněji než opakováním látky z předmětu, v němž jste případně neuspěli u maturity.
Elektronka vám všem přeje hodně zdraví, sil a chuti do letošního školního roku, v jehož průběhu naše škola oslaví již 60 let své existence.
Za celou redakci O. John
-jo-
Celkem bylo vytvořeno 6 provozuschopných modelů orbiteru. Prvním z nich - Enterprise ale sloužil pouze jako zkušební model. Jeho použitím se především testovalo přistání budoucích orbiterů plachtěním v atmosféře Země. Další orbitery – Columbia, Challenger, Discovery, Atlantis a Endeavour - se již však dočkaly plného nasazení. Bohužel došlo i ke dvěma fatálním nehodám. 28. ledna 1986 po téměř tříletém provozu raketoplánu Challenger došlo při misi STS-51-L k explozi při startu mise. Je pravděpodobné, že část posádky mohla přežít samotný výbuch, ovšem náraz orbiteru do vodní hladiny byl fatální. Podobný osud měl i raketoplán Columbia a jeho posádka. Již při startu (16. ledna 2003) se od hlavní nádrže odlomil kousek izolační pěny, který poškodil levé křídlo družicového stupně. Průběh mise tím však nijak nebyl narušen. Posádka byla dokonce ujištěna, že tento problém nepředstavuje žádné riziko. Při návratu z vesmíru se ale kvůli poškození křídla začal orbiter přehřívat a důsledkem byl celkový rozpad lodi. Stejně jako u Challengeru, nikdo z posádky nepřežil. Avšak i navzdory těmto smutným událostem byl celý program velice úspěšný. Raketoplány i ve spolupráci s ruskými Sojuzy (o kterých se pobavíme níže) pomohly vybudovat na oběžné dráze Země Mezinárodní vesmírnou stanici. Dále raketoplány vynesly nespočet satelitů a různých zařízení, mezi kterými je například Hubblův vesmírný teleskop, rentgenová observatoř Chandra či sonda Galileo, která primárně zkoumala Jupiter a jeho měsíce. Většina těchto zařízení má společné to, že jsou dosud v provozu. To indikuje důležitost celého, bohužel dávno již ukončeného, programu Space Shuttle. Sovětský svaz se neúspěšně pokoušel o obdobný projekt, zvaný Buran, který byl pro nedostatek financí již po rozpadu SSSR zrušen. Avšak Ruská federace má v dnešní době stále jeden z nejdéle sloužících vesmírných nosičů, jehož služeb stále využívá i sama NASA.
Řeč je o raketách typu Sojuz. Jejich historie sahá až do 60. let minulého století, tedy kdy byl kosmický věk na samém počátku. Od té doby by se zdálo, že rakety typu Sojuz prošly mnoha úpravami a vylepšeními. Opak je pravdou. I když ne doslova. Existuje totiž jednoduché vysvětlení. Po mnoha desetiletích provozu sojuzů došlo jen k pár nehodám (o kterých oficiálně víme), jejichž počet se dá spočítat na prstech ruky. To dokazuje jejich vysokou spolehlivost, na které dle mnohých má velký podíl jejich „jednoduchost“. Nicméně kvůli této „jednoduchosti“ byli konstruktéři nuceni rakety zmodernizovat. V roce 2004 prvně vzlétla nová verze Sojuz-2.1a. Její hlavní předností bylo převedení analogového řídicího systému na digitální. Od té doby však přišly už jen verze, které byly pouze minoritním vylepšením, jako například náhrada výkonnějších motorů za staré. V posledních letech se sojuzy primárně využívaly na přepravu posádky, a to nejenom ruské, na ISS ve stejnojmenných kosmických lodích (například nejnovější Sojuz-MS) či na vynesení lodí typu Progress, které jsou v podstatě nákladními obdobami lodí Sojuz. V dalším odstavci se ale již zaměříme na nám „geograficky bližší“ rakety – a to ty evropské. Představíme si rakety typu Ariane, jejichž provozovatel má zkušenosti i se samotnými sojuzy.
Nosné rakety Ariane jsou vyvíjeny firmou Airbus. Zde ale úloha Airbusu končí a zbytek provozu raket je v rukou firmy Arianespace, respektive Ariane Group, která je však z půlky vlastněná firmou Airbus. Nyní ale k samotným raketám. Prvotní podnět výroby arianů přišel od západních zemí Evropy, aby i Starý kontinent měl své vesmírné nosiče. V roce 1979 tak poprvé vzlétla první úspěšná evropská vesmírná raketa s názvem Ariane 1. V současnosti má ESA, po odstavení modelu Ariane 5 konfigurace ECA, k dispozici pouze rakety typu Vega, které jsou určeny jen pro nízkotonážní náklad. Na nové generaci raket Ariane (Ariane 6) se však již pracuje a zahájení jejich provozu je naplánováno na rok 2024. Provázanost provozovatelů raket Ariane se sojuzy, jak jsem již naznačil, je opět záležitostí podílů ve firmách. A to ve firmě Starsem, která je 50% vlastněná právě jimi a druhou půlku vlastní ruská státní kosmická korporace Roskosmos s k ní přidruženou firmou Progress. Po ruské invazi na Ukrajinu ale spolupráce mezi ESA, která využívala rakety ruské výroby, a Roskosmosem byla prakticky přerušena. Sojuzy tak byly korporací Roskosmos staženy z vybavení Evropské vesmírné agentury. Tento problém ale západní svět zas tolik trápit nemusí, jelikož již pár let figuruje na tomto poli firma, která znovupoužitelností svých vesmírných raket a lodí nastavila nový kurz kosmické dopravy.
- Ondřej Langer
Letní prázdniny jsou bohužel za námi. A to kromě dalších deseti měsíců písemek znamená jediné - nové číslo Elektronky! V minulém díle této rubriky jste se měli možnost dozvědět něco o IP adresách. I když jsou velmi důležité, samy o sobě fungují jen jako označení síťových zařízení a neumožňují výměnu dat. Pro komunikaci se proto používá transportní vrstva složená z protokolů TCP a UDP. A právě na ty se dnes podíváme.
Nejdříve ale potřebujeme nějak identifikovat aplikaci, která síťový požadavek posílá. Teoreticky by se to dalo uložit do samotných dat, to by ale vyžadovalo, aby si to každý program implementoval sám, z čehož by vznikl pěkný chaos. Proto tato vrstva implementuje povinné pole s číslem portu, na kterém aplikace naslouchá odpovědi serveru. Pro každou IP je jich 65 tisíc a dělí se na ty známé (0 – 1024; 22 SSH, 80 HTTP, 53 DNS, ...), registrované (1024 – 49k; 3306 MySQL, 1194 OpenVPN, ...) a dynamicky přiřazované. V praxi ale můžete použít jakýkoliv, který v té chvíli žádná aplikace nevyužívá. A pokud se na nějaký budete chtít připojit, stačí za IP napsat dvojtečku a číslo portu.
A jaký je rozdíl mezi TCP a UDP? TCP si zakládá na spolehlivosti a garanci doručení, čehož dosahuje neustálou komunikací s druhou stranou. Posílá data tak, aby nezahltila síť a cílové zařízení je stíhalo zpracovávat. Vše, co pošle, očísluje, a pokud se náhodou něco po cestě ztratí, dá mu o tom příjemce vědět a data se pošlou znovu. To se opakuje do doby, dokud TCP nedostane od druhé strany zprávu, že v pořádku dorazila. Díky těmto mechanismům jej používá většina protokolů jako HTTP, FTP, SSH nebo SMTP (o těch si povíme v dalším díle).
Oproti tomu UDP se snaží být co nejjednodušší. Pokud bych použil analogii školáčka, tak zatímco se TCP snaží data dovést za ručičku až do cíle, UDP je vyhodí ze dveří a doufá, že se tam nějak dostanou sama. Asi nechápete, kdo by něco takového používal. UDP je ale skvělé pro audio/video komunikaci nebo multiplayer, kde je potřeba rychlost a aktuálnost. Nikdo by asi nechtěl čekat na ztracený paket se zastaralými daty. Navíc je protokol díky jednoduché hlavičce a žádné komunikaci s protistranou velice rychlý.
Vím, že tento článek nebyl tak dlouhý jako předchozí, ale oproti ostatním vrstvám je tato nejméně obsáhlá. To ale na její důležitosti nic neubírá. Některé věci, jako třeba zahajování TCP komunikace pomocí kontrolních bitů a sekvenčních čísel, jsem tu raději kvůli komplexnosti ani nezmínil. Pokud by vás ovšem zajímaly, máte možnost se letos opět přihlásit do Cisco síťové akademie a získat tak kromě spousty užitečných znalostí i CCNA1 certifikaci. A nenechte si ujít příští díl této rubriky, podíváme se totiž na zoubek těm nejpoužívanějším aplikačním protokolům.
- Jan Dlabaja, 3L
Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst čtvrtý.
Co jste na naší škole studoval?
Na této škole jsem začal studovat v roce 2002, po druhém ročníku jsem byl přeřazen do skupiny automatizace. Tenkrát se psaly tzv. rozdělovací testy na telekomunikaci, sdělovací techniku a automatizaci a já byl právě v té automatizaci.
Šel jste po střední škole někam dál?
Šel jsem na Brněnskou vysokou školu, ačkoliv o mě měla zájem zlínská i ostravská škola. Tuto školu jsem nedodělal, dodnes jsem z toho zklamaný, z finančních a jiných důvodů. Sázím Sportku a pokud bych vyhrál, určitě bych šel dostudovat vysokou školu.
Na jaké pozici ve firmě pracujete?
Jsem na pozici elektrotechnik – specialista údržby. Dostal jsem relativně svobodu a možnost vlastními návrhy přispívat k udržení či zvýšení kapacity výrobních linek. Přijímací pohovory v této firmě jsou vždy na několik kol, já jsem byl přijat hned v tom prvním díky znalostem radiotechniky a automatizační techniky jak ze školy, tak z vlastní praxe.
Je zaměstnání ve vaší firmě stabilní? Jak se na jeho stabilitě projevil koronavirus a válka na Ukrajině?
Já jsem ve firmě již 15 let, takže já jsem zažil i finanční krizi. Ta byla problematická, troufnu si říci, více, než Covid-19 a válka na Ukrajině, protože firmy opravdu neměly peníze. Firma se snažila podržet všechny zaměstnance, aby byli schopni splácet hypotéky a nějak normálně fungovat. Firma investovala nemalé prostředky do toho, aby se udržela v chodu a i při zprovoznění toho trhu byla pořád konkurenceschopná. Vždy jsme z toho vyšli jako vítězové, jak v krizi, v době covidu, tak teď během války, protože ta konkurence se zmenšila a my jsme vždy po obnovení toho trhu nasadili takové tempo, že jsme neměli problém s výrobou, s dodávkami, bylo to hlavně o managementu firmy, ale v neposlední řadě o trpělivosti zaměstnanců. Když třeba byla omezena výroba, byli týden doma, měli snížený plat, což se ale později vykompenzovalo, když už byl trh opět stabilizovaný a peníze se vrátily.
Mluvil jste o tom, že jste nemohl dokončit školu. Máte v plánu si doplňovat vzdělání?
Pokud by to bylo na mně, šel bych klidně i učit, ale rád bych se dovzdělal v oboru automatizace. Technik, který pracuje, postupně získá nějaké znalosti a zkušenosti, ale není to nějaký obecný, ucelený a ovládnutý soubor znalostí. Pro mě by bylo dobré tu školu dostudovat z toho důvodu, abych si ucelil znalosti a mohl je někomu předávat, abych někoho něco neučil chybně. Na mém ohodnocení nebo pozici ve firmě by ten titul asi mnoho nezměnil, ale líbilo by se mi to na vizitce.
Říkal jste si někdy během těch 15 let, co pracujete, že byste to šel dělat sám za sebe?
Mám kolem sebe dost lidí, kteří pracují na sebe, a vím, že není jednoduché mít pod sebou lidi. Já se radši zabývám pouze tou technikou, prováděním konkrétních prací a ne managementem okolo toho všeho. Jsem technik a ostatní záležitosti radši přenechám někomu jinému. Jsem raději zaměstnaný, protože se můžu soustředit pouze na tu techniku.
Na Indeed jsou recenze vaší firmy od zaměstnanců. Někteří firmu chválí, ale jsou tam i stížnosti na špatné pracovní prostředí, fyzické přetěžování a zhoršení zdravotního stavu. Co byste k tomu řekl, co byste vyvrátil, co je naopak pravda?
Jelikož firma Mubea má v Prostějově 6 výrobních hal, stále vznikají nové a přicházejí noví zaměstnanci, je více než pravděpodobné, že se vyskytnou nějaké konflikty mezi zaměstnanci. Ta práce je těžká, ale je zvládnutelná. Já jako technik nemám problém, když nejsou lidi, jít klidně na noční směnu a 12 hodin fyzicky pracovat, protože poznám to prostředí, poznám tu práci a jsem pak schopen to zařízení optimalizovat. Práce je i není těžká, každý den je to jiné, ale nemyslím si, že by byla nezvládnutelná. Je nutné si uvědomit, že zaměstnanci chodí na denní a noční 12h směny, takže jsou každý druhý víkend v práci. Na druhou stranu jsou za to ohodnoceni a znám spoustu lidí, kteří v tomto režimu pracují, dokonce k tomu občas i pracují a přivydělávají si někde navíc, takže jsou spíše rádi, že jsou v tomto režimu. U lidí, co naši firmu opustí, to hodnocení zpravidla nebude kladné, naopak lidi, co ve firmě zůstávají, se obvykle takhle na internetu nevyjadřují. My v Prostějově máme přes 1500 zaměstnanců a není možné, aby všichni byli spokojení.
Nedávno firma oslavila výročí 100 let působení. Jak zaměstnanci toto výročí pocítili?
Firma Mubea si zakládá na titulu rodinná firma a snaží se tak přistupovat i k zaměstnancům. V Prostějově jsme oslavili 20 let, blíží se 25 let a vždy je prioritou firmy, aby se udělala co největší oslava pro zaměstnance a jejich rodiny, děti, příbuzné, kde je zadarmo pití, jídlo, atrakce pro děti, nějaká prohlídka výrobního zařízení firmy a samozřejmě v rámci možností jsou vypláceny nějaké prémie. Ty v poslední době byly hlavně v souvislosti s covidem nebo teď s energetickou krizí. Firma dostala i nějaké dotace na podporu zaměstnanců, aby zvládali platby za energie.
Jaké máte ve firmě zastoupení mužů a žen?
Já bych řekl, že je to v současné době tak nějak půl na půl. I na pozice, které dříve byly spíše mužské, se dostávají ženy, například seřizování strojů.
Máte ve firmě pozice, které využijí například matky samoživitelky nebo lidé, kteří chtějí práci na částečný úvazek?
Máme dokonce speciální smlouvy s těmito lidmi, ale ono je těžké zaměstnat tyto lidi v těžkém provozu, takže my, tuším, dáváme nějaké sponzorské dary nějakým agenturám nebo organizacím, které je pak rozdávají těm potřebným lidem. Fungují i nějaké sbírky, například po tornádu na jižní Moravě nebo teď v souvislosti s Ukrajinou. Je možné jednorázově přispět nebo pravidelně si nechávat strhnout z výplaty na tuto podporu. Firma vždy byla ochotná dát nějaké peníze na podporu lidí zasažených živelnými pohromami, které se například staly v místě, kde máme pobočku.
Je v rámci firmy možnost vycestovat a pracovat v některé ze zahraničních poboček?
Možnost samozřejmě je, ideálně se přestěhovat s rodinou. Můj kamarád, který studoval vysokou školu ve Zlíně a dělal procesního inženýra, byl do toho tak zapálený, že šel dělat vedoucího poboček v Indii. Zařídili mu možnost přestěhování svých věcí, služební automobil a byt v místě. Je zde samozřejmě možnost Německa, jak my pomáháme v Německu, tak němečtí kolegové pomáhají nám v Prostějově. Například zaškolování je dobré vždy provádět v zahraničí, kde například funguje nějaký stroj, aby transfer té technologie byl co nejjednodušší od zprovoznění do plné výroby.
Je pro vás konkurencí firma Hella (nově Forvia Hella)?
Hella je spíše čistě elektrotechnická firma, my jsme více high-tech kovárna, čili je to pokročilé řemeslo, taková spíše špinavá práce. V oblasti montáží už je to samozřejmě čistější, lepší. My ale nevyrábíme jenom pružiny a stabilizátory, my po celém světě vyrábíme řadu věcí jako jsou elektrokola, karbonové díly pro McLaren, Ferrari, sportovní vozy, tím pádem Mubea je spojována s mnoha technologiemi. Samozřejmě všechny nejsou stejné jako v Helle, máme i zaměstnance, kteří přišli z Helly k nám, například ve vyšším managementu, já jsem naopak učil programovat jednoho studenta, který potom nastartoval kariéru v Helle. Když mám pod sebou nějaké studenty, nepočítám s tím, že půjdou pracovat k nám, spíše předávám to know-how a nevadí mi, když pak půjdou pracovat do Helly. Hella je spíš na jemnou elektroniku, vyrábí světlomety, které jsou vidět, takže musí být pěkné na pohled, zatímco pružiny od nás oceníte až po průjezdu D1.
Mubea nabízí stipendium pro studenty středních a vysokých škol do výše až 4 000 Kč a nabízí také odpovídající pozici. Využil jste toho?
Já jsem to nevyužil, protože tenkrát to nebylo. Kdyby tyto akce byly, určitě bych je využil a tu vysokou školu bych dodělal. Nicméně studenti, které mám teď pod sebou, se snaží toto stipendium využít a mají tak ke studiu příspěvek, takže mají pak větší klid na studium a nemusí řešit nějaké brigády. Spíše je to o celkové pohodě studenta. Pokud se studenty řeším nějakou bakalářskou nebo diplomovou práci, snažím se to postavit tak, aby to pro ně bylo co nejjednodušší. Nemusí vytvořit nějakou zásadní věc, na kterou se čeká, ale vyrobí nějaký díl, který ve škole ohodnotí kladně a on získá nějakou praxi.
Šel byste učit, kdybyste měl tu možnost?
Samozřejmě. Elektrotechnikou žiji a automatizace je pro mě v podstatě splněný sen. Já mám práci, kterou žiji i doma, pracuji v dobré firmě, která se za mě zaručila, takže bych mohl pracovat i kdybych skončil na vozíku. Učit a předávat zkušenosti z praxe by mě určitě bavilo. Problémem je čas ve firmě, kdy není možné, abych odcházel od rozpracovaných projektů a firma by mě pro takové akce musela uvolňovat.
Doporučil byste tuto školu ostatním? Dal byste sem případně studovat vaše děti?
Tuto školu doporučuji všude, nejen svým dětem. Moji synové mají samozřejmě podporu v oboru, ale nechci je do toho nutit. Sami se rozhodnou, co je pro ně správné. Nás v ročníku končilo 90 absolventů, z čehož pouze deset mělo opravdu zájem o tento obor. A ti, kteří sem byli dotlačeni, pouze zabírali místa těm, které by to opravdu zajímalo. Toto bych se svými dětmi zažít nechtěl. Vedu je k tomu, ale ať si sami určí, co chtějí dělat. Každopádně pokud budou chtít střední školu v oboru, tak určitě sem.
Jak jsou ve vaší firmě důležité jazyky?
Když jsem opouštěl tuto školu, říkal jsem si, že v životě nebudu programovat a nechci mít nic společného s němčinou. Teď dělám programátora v německé firmě a je to asi to nejlepší, co se mi stalo, protože ačkoliv němčina mnou byla opovrhovaná, měl jsem ji od základní školy, tak jsem si našel v Německu výborné přátele, techniky, se kterými jsem v kontaktu. Samozřejmě jsem musel dostudovat angličtinu, protože v naší firmě je dobře umět německy i anglicky, protože když máme například nějakou konferenci, jsou tam lidi z různých poboček a všichni neumí německy. Je tedy dobré plynule přecházet z jednoho jazyka do druhého i v případě, že si například nemůžu vzpomenout na nějaký technický výraz v angličtině, vypomohu si němčinou. Oba jazyky lze takto kombinovat.
Zapojil jste se do nějakých mimoškolních aktivit, které vám pomohly dostat se na současnou pozici?
V Prostějově byl dům mládeže, který zajišťoval elektrotechnický kroužek. Zároveň se tam pořádaly různé soutěže, kde se kladl důraz na teorii, ale hlavně na praxi. Já jsem na ty soutěže rád jezdil, protože jsem už od šesti let rád něco vyráběl, pájel a pracoval s plošnými spoji. Velkou motivací bylo, když jsem v roce 2001 skončil na 4. místě v celostátním kole, kde jsem měl možnost změřit síly s těmi nejlepšími. Rád jsem také opravoval různá zařízení a chtěl jsem tehdy daný kroužek vést, bohužel problémem byl čas. Není až tak důležité navštěvovat mimoškolní aktivity, důležité je třeba i doma něco dělat, věnovat tomu čas. Tato škola měla navíc takové zázemí, že nebylo potřeba navštěvovat mimoškolní aktivity, stačilo navštěvovat samotnou školu. Jinak důležitou roli v podpoře studenta hrají rodiče. Ti mají mnohem větší vliv než škola.
Tímto naše redakce děkuje Jindřichu Lakomému. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.
Simona přerušil štěkot kulometu. Tři pěšáci se sesypali na zem. Rychle se ohlédl. Zpoza sutin vyjel tank, masivní pancéřované vozidlo. Z hranaté věže vyčnívalo dlouhé dělo a těžký kulomet, za kterým seděl voják. Přes vozidlo bylo přehozené šedočerné zablácené maskování. Pásy si přes bojiště razily cestu k nim. Devastátor vydal jasné rozkazy.
„Zlikvidujte je všechny.“
Pistolí zastřelil jednoho ze zajatců a velitele popadnul za krk. Než Simon stihl zakročit, využíval ho Devastátor jako živý štít. Několik pěšáků padlo při první střelbě Simonova oddílu. Jeden z dronů zapnul zařízení na zápěstí, v tu chvíli všichni vojáci upadli do bláta, jako by byli paralyzováni. Ostatní pěšáci začali plnit rozkazy. Bojiště znovu ovládly výstřely. Simon stihl zastřelit dva pěšáky a poté ho napadl jeden šavlí. Útok vykryl předloketním chráničem. Cítil, že ho vykryl jen částečně, ale bylo to to nejlepší, co mohl v ten moment udělat. Udeřil drona puškou a vytáhl od pasu nůž. Dron znovu zaútočil. Čepel se několikrát zableskla. Simon zjistil, že útok nějakým způsobem znovu odrazil. Všechny rány byly tak rychlé, že ani nevěděl, co vlastně udělal. Využil však tohoto okamžiku a nožem bodnul dronovi pod helmici. Vytrhl nůž přesně ve chvíli, kdy na něj zaútočil další. Uskočil dozadu. Dron vykročil vpřed a udělal další smrtící piruetu. Pokusil se ji vykrýt puškou, ale útok byl tak silný, že mu ji vyrazil z ruky. Druhou rukou zasekl dronovi nůž zboku do krku. Celá váha robota se na něj svalila. Opřel se a padající tělo odklonil bokem. Když uviděl, že nemá dalšího nepřítele, popadl svou pušku a rozhlédnul se, kde je Devastátor. Zahlédl, jak ustupuje ještě se dvěma jeho strážci zákopem a nadporučíka má jako živý štít. V druhé ruce svíral pistol a velice přesně střílel. Jeho střelba si vyžádala už druhého mrtvého. Jeden byl ze Simonova oddílu. Tank vystřelil. Náboj dopadl. Dva drony rozsekaly šrapnely. Bláto a suť se vznesly do vzduchu. Jeden z dronů odjistil granát a vrhl jej na tank. Střepy se od tanku neškodně odrážely, některé se zasekly do pancíře, ale to bylo vše, co dron způsobil. Kulomet mu zato uštědřil smrtící spršku. Zbytek dronů si v zápalu boje ani neuvědomil, že jejich vůdce je na ústupu. Nebo snad ano a získávali mu čas? Simon si chtěl Devastátora podat osobně, nesměl mu utéci. Přiblížil se a ukryl za zeď zákopu. Vykoukl zpoza rohu, ale okamžitá střelba pistole ho ujistila, že nechce být Devastátorovou další obětí. Přes bitevní vřavu na něj zařval Henry.
„Simone, jdu s tebou.“
„Dobře, kryj mě.“
Henry si opřel zraněnou ruku o barikádu a vypálil z pušky, aby na sebe Devastátora upozornil. Byl to útok, který byl schválně směřován mimo. Pozornost Devastátora však získal. Simon se vyklonil zpoza rohu a sestřelil jednoho z Devastátorových strážců. Na jejich velitele zatím útočit nemůže, je zde riziko, že trefí nadporučíka. Druhý strážce se rozběhl vpřed, aby Devastátorovi získal čas. Simon namířil pušku do východu. Dron vyběhl. Černá čepel šavle se blýskala ve vzduchu. Proti křížové palbě obou mužů však nezmůžete se šavlí nic. Kulky se do něj zakously z obou stran. Svalil se do bahna, kde z něj vyšlehlo několik jisker. Simon vykoukl do prostoru. Devastátor tam nebyl, musel zmizet v zatáčející se chodbě. Nesměl jim uprchnout.
„Henry, za mnou!“
Vběhli do chodby. Při jejich krocích se ozývalo čvachtání bláta. Hlavně pušek směřovaly k zatáčce zákopu. U zatáčky zastavili. Henry vykoukl. Přikývnul, že je vzduch čistý. Běželi dál. Tato cesta směřovala do střílny. Vstoupili do velké nahrubo opracované místnosti. Celá část zákopu byla pod šedou maskovací plachtou. Uprostřed bylo několik beden s municí a řada děl RD-B25. Všichni vojáci, kteří obsluhovali toto zařízení, leželi na zemi v krví zbarveném bahně. Henry zajistil přístupovou cestu. Simon zkontroloval mrtvé vojáky. Jejich těla byla pokryta bodnými zraněními. Podle krve smísené s bahnem usuzoval, že byli zabiti při začátku útoku. Ze zadní části komplexu se ozvalo zasténání.
„Je tu někdo?“
Simon vstoupil do skladu hnízda. Na zemi ležel nadporučík, kterého Devastátor držel jako zajatce. Probíral se k vědomí, podlitina na spánku dávala tušit, co se před chvílí stalo. Pomohl mu vstát. Nadporučík rychle ukázal směrem na bojiště. Simon se otočil.
Jedno z pásových vozidel se dalo do pohybu. Začalo se otáčet.
„Pokusil jsem se ho zastavit, když začal utíkat k tomu transportéru,“ ukazoval velitel stanoviště rozechvělou rukou.
Simon se rozběhl k nejbližší B25. Zkontroloval, jestli je nabitá, raketa naštěstí byla vložena. Sedl na křeslo operátora střelby. Přepnul obrazovku na základní režim, umístil zaměřovač na rozjíždějící se cíl a
stiskl spoušť. K jeho nelibosti se na obrazovce rozzářil nápis: blokovaná trajektorie, šance na zásah 15%.
Spustil přeměřování, ale počítač zahlásil Error – generátor neodpovídá.
„Henry, pojď mi pomoct, potřebuju to dělo otočit a generátor je v háji...“
Henry doběhl k dělu. Oběma rukama chytil zablácenou kliku. Začal jí otáčet. Bylo vidět, že je to namáhavé, byl opřen o zem a měl napnuté svaly.
„Sakra, takhle to snad dělaj jen pračlověci,“ sípal přitom.
Dělo se začalo neochotně otáčet. Nadporučík přispěchal na pomoc. Stoupnul si k dalekohledu a zaměřil vozidlo.
„Ještě o pět stupňů vpravo,“ informoval.
Simon nevěděl, jestli to dokáže. Tohle přece jenom nebyla ta zbraň, kterou používal běžně při každé obraně. Nebyl to raketomet P12, se kterým už vyřídil několik plechových strojů. Byla to B25. Seděl za ní jen jednou při cvičení. Přiblížil si cíl, na obrazovce se mu povedlo vyvolat výpočty počítače s pravděpodobností zásahu. Druhou ruku dal na spoušť. Vozidlo teď k nim bylo otočeno zády. Vzdalovalo se. Před výstřelem se pomodlil, aby ten plechovej parchant uvnitř zdechnul. Zmáčkl tlustě oranžově ohraničenou spoušť. Šlo to ztuha. Pak se kanón rozvibroval. Ozval se zážeh a raketa vyletěla do vzduchu. Napjatě sledoval obrazovku. Raketa dopadla na cíl. Výbuch pohltil vozidlo. Tlaková vlna zvířila prach okolo.
„Cíl zasažen,“ zajásal Simon.
Rozvířená suť se začala usazovat. Na místě vozidla zůstal zčernalý vrak. Jeho vrchní část pancíře byla rozervaná na kusy. Kouřilo se z něj jako z hořící skládky pneumatik. Simon se opřel o křeslo a vydechl. Vyšlo to. Byl unaven a všechno ho bolelo. Několik lidí, které znal, tu teď už nebylo. Další útok může následovat už dnes večer. Útoky Temného řádu jsou nevyzpytatelné a neberou při nich zajatce. Jejich útoky mají jen jeden úkol, prolomit zeď. Nadporučík došel ke křeslu.
„Musíme se vrátit na stanoviště F a zjistit, jak jsou na tom. A vůbec, měli bychom se ujistit, jak proti přepadu obstál zbytek obrany. Spojíme se s ostatními stanovišti.“
Všichni tři se začali vracet zpět. Vzduch kolem byl plný pachu střelného prachu a krve. Z dálky přicházela černá mlha, kterou doprovázelo hučení větru. Obloha potemněla. Dnešek bude ještě hodně dlouhý a náročný, pomyslel si Simon.
- Jan Balošák
Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer
Webové zpracování: Daniel Hut
Jazykový dohled: Mgr. Oto John
V úvodníku loňského čísla Elektronky jsem kromě jiného nabádal naše žáky k tomu, aby v cílové rovince školního roku, tedy v měsíci červnu, nepolevili, a naopak udělali vše pro to, aby byli ve všech předmětech klasifikováni a v žádné z rozvrhových disciplín nedosáhlo jejich hodnocení pěti bodů. Odměnou pak měly být ničím nerušené, naplno prožité dvouměsíční prázdniny, nenarušované hrozbou srpnového reparátu. Protože naši školu navštěvují žáci inteligentní, jistě si vzali loňské poučení k srdci, a proto se již k této problematice nebudu vracet.
Nepochybně již všichni spřádáte plány, jak blížící se prázdniny prožijete, abyste pak na ně třeba i s odstupem let mohli vzpomínat jako na ty když ne výjimečné, tak alespoň intenzivně prožité. Mnozí z vás věnují určitou část prázdnin nějaké brigádnické práci, aby pak ve zbývajícím čase volna mohli vydělané penízky investovat do zážitků a mohli své prázdniny považovat za opravdu smysluplně strávené.
Ne všichni jsou svým založením povahy dobrodružné - co už je pro někoho adrenalin, může být jiným považováno za nudu. Prostě se každý z vás pustí do toho, na co stačí. Hlavní je, aby vám všechno, čeho budete účastni, přinášelo radost a načerpali jste díky těmto prožitkům onu kýženou energii a chuť do další každodenní práce, která se bohužel ihned po prázdninách nevyhnutelně dostaví.
Z podstaty svého povolání mám tendenci zprostředkovávat vám informace, které možná většina z vás může někdy považovat za zbytečné, protože jejich obsah je natolik známý, že snad ani nemá smysl jej zveřejňovat. Přesto si v této chvíli neodpustím vám něco, co je vám dozajista známo, alespoň připomenout. A o co tedy jde?
Nejcennější, co každý z nás v životě máme, je naše zdraví. Proto při všem, co budete o prázdninách podnikat, myslete na jeho zachování. Během prázdnin se naše aktivity rozvinou někdy do nebývalé šíře, mnohdy se odvážíme zkusit i něco, s čím doposud nemáme žádné zkušenosti. O to více musíme být ve střehu, abychom z každého zážitku vyvázli živí a zdraví. Úrazy se totiž dějí během zlomku vteřiny, ale jejich léčení může trvat měsíce i roky, nemluvě o úrazech s trvalými následky. Opatrnost a uvážlivost jsou tedy více než na místě.
Aby vzpomínky na prožitá dobrodružství letošních prázdnin byly veskrze pozitivní - to vám všem přeje celá redakce Online Elektronky.
-jo-
Je to tu. Bílé břehy doverské. Půvab, na který nelze zapomenout. Je před námi však stále dlouhá cesta předtím, než spatříme kosmopolitní metropoli. Slyšíme oznámení. Trajekt se chystá zakotvit v Anglii. Zpátky tedy do autobusu.
Výjezd z lodi byl hladký, bezproblémový. Představa krásného rána je však pryč, na nebi jsou jen a jen mraky. Můžeme to ale vzíti z té lepší stránky, z té objevitelské, dá se říci. Zažili jsme totiž to pravé anglické počasí. Nicméně to naši výpravu nikterak neohrožuje a pokračujeme ven z přístavu. Výhled na moře z kopce nad přístavem Dover je k nezaplacení. Tím více, když všude kolem je nádherná anglická příroda plná zeleně.
Cesta vede do vnitrozemí Velké Británie do města Londýnského. Poblíž čtyřproudových dálnic, po kterých vede náš směr, vidíme půvabné anglické vesničky. Jejich architektura je něco úplně jiného než u nás, v domovině české. Pálené červené cihly dodávají jakousi útulnost v jejich okolí. V dáli už se ale začíná rýsovat Londýn, srdce Spojeného království.
Parkujeme na docela nezajímavém parkovišti poblíž mohutné řeky Temže. Už ale neotálíme a vydáváme se vstříc londýnskému metru. Zdá se býti odlišné od našeho, tedy pražského. Jen nástupiště a celé prostory zastávky North Greenwich Central byly velké asi jako Hlavní vlakové nádraží v Olomouci. Metra jezdí v jakési tubě - ne nadarmo se metru v anglickém jazyce přezdívá „tube“.
Green Park. Naše konečná zastávka. Vystupujeme poblíž Buckinghamského paláce - sídla královské rodiny. Všude jsou vyvěšeny britské vlajky tzv. „union jacky“, pravděpodobně zanechané z korunovace nynějšího krále Karla III. Po několika málo vyfocených záběrech se vydáváme hlouběji do londýnského nitra.
Viděli jsme zde nespočet krásných monumentů - od Big Benu s Westminsterským opatstvím, přes budovu New Scotland Yardu až po Trafalgarské náměstí. Zde jsme na nějakou tu dobu zastavili a přitom se mohli jít pokochat nádhernými obrazy do Národní galerie, nebo se po náročném dopoledni naobědvat. Když se znovu setkáváme, vyrážíme do uliček čínské čtvrti. Při příležitosti i tady objevit, co všechno se na tomto místě nachází, narážím na jednoho pána. Zeptal jsem se, samozřejmě anglicky, zda si mohu přisednout. Odpověděl mi kladně, s nepřeslechnutelným britským přízvukem. Po pár sekundách ale naopak on pokládá otázku, zde jsem Američan. To vyvolalo mezi námi diskuzi, ve které jsme se dostali až ke stávce zaměstnanců železnic. Pán ovšem nepřijel do Londýna stávkovat, nýbrž podívat se na zápas svého oblíbeného týmu - Manchester City. Nyní se naše výprava již bohužel musí pohnout a já i se svými spolužáky jsme nuceni se s pánem rozloučit. Jen mě mrzí, že jsem se ho nestačil zeptat na jeho jméno.
Po krásném dni plných zážitků ale přichází bod, kdy se máme setkat se „svými“ rodinami. Na nás připadla paní Louise, která již od samého začátku působí velice mile. Jedeme jejím autem, po části Londýna jménem Bexley. Přejíždíme dům za domem a já již netrpělivě vyčkávám, kde nakonec zastavíme. A je to. Konečně jsme zastavili. Vykládáme svá zavazadla z posledních sil a jdeme se ubytovat. Menší dům, vypadající zvenčí jako většina domů okolních, je ale velice útulný. Pravda, musíme se do jednoho pokoje vejít čtyři, to ale zase takový problém není. Ach ano. Paní Louise nás volá na večeři. Výborné těstoviny. Lepší jsem snad nikdy nejedl. A ta limonáda. No zkrátka nebylo si na co stěžovat. Po těžkém dni ale všichni spěcháme se umýt a padáme únavou do našich postelí.
Druhý den v Anglii vyrážíme po vydatné snídani k jižnímu pobřeží. Po cestě se zastavujeme u jakési kresby obrovského muže. Mírně bych řekl pozoruhodné. Pokračujeme ale dále k útesům. Jejich velkolepost mi bere dech. Na tomto místě je cítit nepopsatelný klid, i přesto, že vítr nezná hranic. To ovšem nezabraňuje výhledu na moře s Lamanšským průlivem. Máme možnost se podívat i na pláž pod útesy. Šumějící moře bijící o břehy Anglie navíc umocňuje celý pocit onoho zmíněného klidu.
Brighton. Krásné přímořské letovisko, kde máme zatím nejdelší rozchod. Vidíme architektonicky krásný Královský pavilon a uličky brightonské. Narážíme se spolužáky na butik, kde celý jeho vnitřek působí nádherným retro stylem. Největší zážitek ovšem dostáváme z pláže, na které si mnoho z nás koupilo tradiční anglický pokrm „fish and chips“. Po chvíli sezení pod slunečníkem jsme se spolužákem zřeli fotbalové utkání v televizi. Je to ono utkání Manchester City, o kterém mi povídal neznámý pán z londýnské Čínské čtvrti. Nicméně, nám již ubíhá čas a my se chceme ještě podívat na malebné molo. Samotné molo lemují různé obchůdky se suvenýry, ale opět i zde se kocháme dalekosáhlým výhledem na moře. To je však poslední, co za tento den stíháme, a naše kroky směřují do autobusu, kterým se navracíme zpět k našim rodinám. Jídlo opět podle zkušeností z prvního večera nemělo chybu, i když to byla jen obyčejná domácí pizza, znovu s limonádou.
Začíná nový den. Tento den se máme podívat do jednoho z největších center vzdělání britských ostrovů - Cambridge.
Ze začátku se mi město nezdá nijak zajímavé, ale když se slunce nad obzorem dostává čím dál tím výše a my čím dál tím blíže historickému centu Cambridge, celé to tu nějak ožívá. Už to vidím. Historické budovy na každém rohu, různé hospůdky a hromada studentů. Toto je pravá Cambridge. Vhod přichází rozchod, kdy máme možnost podívat se do mnoha obchůdků a zastavit se u stánků. Posléze si nás převezme paní průvodkyně, která nám povídá o všemožných zajímavostech z města - od baru, kam chodili příslušníci RAF, až po King’s College, kde studoval například Alan Turing. Uprostřed Cambridge se však tyčí kostel Great St. Mary’s a několik z nás si nenechá ujít příležitost podívat se na jeho vrchol. Po 123 schodech jsme na vyhlídce, kde přímo před očima můžeme vidět celou Cambridge jako na dlani. Kuriózní věc, co se udála během našeho pobytu zde v univerzitním městě, je, že student mé třídy si vypůjčil od pouličního hudebníka kytaru a začal hrát a zpívat písničky. Jak naše škola, tak i ostatní kolemjdoucí se shromáždili a poslechli si jej, a dokonce se k němu pár studentů od nás přidalo.
Prohlídku Cambridge ukončujeme na skromném bulváru pro pěší. Výběr obchodů je zde opravdu široký, a tak nikdo neotálí a alespoň do jednoho se zaskočí podívat. Po cestě zpět k našim hostitelům ale podnikáme jednu malou zastávku ve městečku Saffron Walden. Mohutný kostel a krásné zahrady podtrhují tento den. Snad jen přejezd přes obrovský most nad Temží u Londýna zbývá v tento den zmínit. Málem bych ale zapomněl. Naši poslední večeři si rovněž pochvaluji, i přesto, že mexický pokrm, už si nepamatuji jeho název, byl mírně pálivý a mým spolubydlícím nebyl tolik pochuti. A před námi je tedy poslední noc.
Nadcházející ráno jsme, jako ostatně každé ráno, se zpožděním protáhnutým o čas strávený balením přijeli opět poslední. Před autobusem se loučíme s paní Louise a... No zkrátka nemám ani moc chuť nastupovat do toho autobusu, když vím, že právě tento mě odveze pryč z této země, kterou jsem si i za tak krátký čas oblíbil. Dnes je však před námi ještě kousek Londýna, a tak alespoň ještě na chvíli mohu zapomenout na konečný odjezd.
Dostáváme se kolem londýnského Toweru na Tower Bridge. Odtud naše výprava směřuje do City - části města poseté výškovými budovami plnými kanceláří. To je však vše. Kromě výhledu na město z jedné z nich zde toho není moc ke zhlédnutí. Odsud se vracíme zpět k Toweru, nyní již více zblízka. Spatřili jsme krátce i jednoho ze strážců Toweru – tzv. „beefeatera“.
Nyní přichází jeden z posledních rozchodů. Připutovali jsme ke katedrále sv. Pavla. I na tomto místě je nespočet obchodů a restaurací, kde na pár okamžiků ulevíme svým nohám. Ale odpočinek netrvá dlouho a my se pomalu přibližujeme naší finální destinaci. Od repliky Shakespearova divadla The Globe, vyrážíme lodí do Greenwiche. Hned po vystoupení nás uvítává plachetnice vystavená jen pár desítek metrů od břehu řeky Temže. Samotná plachetnice pochází z dob britského impéria a byla využívána pro přepravu čaje. Poté nám je udělen rozchod. Suvenýry jsou zde vidět na každém kroku, a tak je čas nákupů. To ale nechme být, jelikož máme příležitost se podívat do Národního muzea námořnictví. Úchvatné expozice mě v tomto muzeu drží, i přes ubývající čas.
Teď se ale vydáváme na nejznámější místo v Greenwichi - ke hvězdárně. Krátký, avšak strmý výstup na kopec hvězdárny nám zabral jen pár minut a za odměnu si můžeme v obklopujícím parku na chvíli sednout a užít si jeden z nejlepších výhledů tohoto výletu. Podobně jako v Cambridgi máme i zde celý Londýn jako na dlani. Tímto místem však prochází nultý poledník a byla by tak škoda neudělat si s ním fotku. Jako třešničku na dortu ale celou výpravu zakončujeme společnou fotkou účastníků z mé, potažmo naší třídy.
Před námi je tedy už jen cesta zpět domů. Nyní přichází moment, který bych nejraději neprožil. Musím Anglii, prozatím, opustit. V doverském přístavu na nás již čeká trajekt a my, vyčerpání, zato plní zážitků, nastupujeme na jeho palubu. Slova mi na těchto řádcích už nějak sama nenaskakují. Nejraději bych psal o dalším dni. Ale i tak, to, co jsem poznal a viděl zde v zemi anglické, je zážitek, který si budu navždy pamatovat. Ten pocit volnosti a klidu na vršcích bílých útesů, krásná architektura, ale i lidi, které jsem stačil poznat… Na to nezapomenu. Doufám tedy, že se sem někdy v budoucnu vrátím a ukončuji tento článek ničím jiným než - See you later, England!
Pozn.: Omlouvám se čtenářům, že nevyšlo v tomto čísle pokračování článku „Perly kosmického inženýrství aneb…“. Z časových důvodů nebylo možné článek dokončit, a tak vydání druhé části odkládám na začátek příštího roku. Děkuji za pochopení.
- Ondřej Langer
Vítejte u posledního letošního dílu Vaší jistě velmi oblíbené rubriky. V minulém díle jsem Vám ukazoval technologii Ethernet, díky které se mohou dorozumívat počítače na jedné síti. Co když ale chcete něco poslat do světa? Na to už Vám MAC adresa stačit nebude. Naštěstí existují IP adresy, kterou má téměř (k tomu se ještě dostanu) každý počítač unikátní. A právě na ty se dneska podíváme.
Existují dvě verze IP adres – v4 a v6. IPv4 byla první a zná ji snad každý, jako příklad uvádím 192.168.0.1/24, pravděpodobně adresu Vašeho routeru. Číslo za lomítkem značí masku podsítě, která určuje, kolik bitů v IP adrese připadne síti a kolik hostovi. V tomto případě by měla síť 24 bitů a její adresa by byla 192.168.0.0, přičemž posledních 8 bitů (.1) by byla IP adresa hosta (do takové sítě by se vešlo až 254 zařízení). Pokud je to moc, můžete si pomocí masky počet bitů pro síť zvětšit a mít tak síť pro 62 nebo třeba 14 zařízení, čímž zároveň vzroste počet individuálních podsítí, které můžete používat.
Pokud byste ale chtěli síť naopak zvětšit, už by to mohl být problém. IPv4 adresy jsou sice díky své velikosti dobře zapamatovatelné, ale mají jen 4 miliardy kombinací. Nejen, že je na světě více lidí než adres, ale často má člověk víc než jedno zařízení připojené k internetu. To se snaží protokol zachránit tzv. soukromými adresami, které nejsou unikátní a abyste s nimi mohli používat internet, musíte před výstupem do něj použít překladač adres (NAT) s jednou jedinou globální IP adresou. Ten dá do požadavku místo vaší soukromé adresy svoji a server si tak myslí, že komunikuje s jedním hostem a přitom jich právě může obsluhovat stovky. To sice vyčerpání adres zpomalilo, ale značně to ztížilo věci jako hosting nebo přímou komunikaci mezi dvěma počítači. I přesto adresy nakonec došly...
Naštěstí se s tímto problémem počítalo a vznikla IPv6, která má rovnou 128 bitů, čili 1020 adres pro každé zrnko písku na Zemi. Než nám dojdou, zřejmě to nějakou dobu bude trvat. Zapisují se v šestnáctkové soustavě a mohou vypadat například takhle: 2001:db8::1/32, kde se za každou dvojtečkou vynechávají počáteční nuly a dvojitá dvojtečka značí řadu nul (původní adresa by vypadala 2001:0db8:0000:0000:0000:0000:0000:0001/32).
Zatímco IPv6 adresami můžete plýtvat, jak chcete, s IPv4 musíte šetřit. Dám Vám modelový příklad: Máte přidělenou adresu 192.168.0.0/24 a chcete z ní vytvořit 3 podsítě, které budou obsahovat 15, 14 a 30 zařízení. První síť musí logicky začínat 192.168.0.0 a její maska může být /25 - /30 (31 a 32 nemají místo pro žádné hosty). Podle vzorečku 232-x-2, kde x je maska, můžeme zjistit, kolik zařízení se do sítě s danou maskou vejde. Pokud jich potřebujeme 15, pak nejmenší možná je /27 (až 30 hostů). Podle dalšího vzorečku 256/2x-y, kde x je maska (27) a y je původní maska (24) pak dopočítáme velikost této sítě (32), což znamená, že adresa sítě je 0.0, první zařízení bude mít 0.1, poslední možné 0.30 a 0.31 bude adresa pro broadcast. Tak se dá postupovat i u dalších dvou podsítí, kde další bude mít masku /26 a adresu 0.32 – 0.47 a poslední /27 a adresu 0.48 – 0.79. Tím jsme ušetřili maximum možného místa a ještě nám ho pro budoucí podsítě spousta zbyla.
Ano, vím že toho bylo dnes poměrně dost, ale berte to tak, že na přelouskání článku máte celé prázdniny :). A až skončí (i to se bohužel stává), nezapomeňte se v novém školním roce přihlásit do Cisco kroužku, kde stejně jako letos já budete moci získat CCNA 1 certifikaci, díky které budete těmto článkům konečně rozumět. Za redakci přeji pěkné prázdniny a informatice Zdar!
- Jan Dlabaja, 2L
Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst čtvrtý.
Jaký obor jste na naší škole studoval?
Studoval jsem na střední škole obor sdělovací technika a radioelektronika. Maturoval jsem 2002. Pokračoval jsem na VÚT Brno ve stejném oboru.
Jaký předmět byl váš oblíbený?
Radiová zařízení s panem Burdou.
Jak dlouho vaše firma funguje a na co se zaměřuje?
Samotná firma existuje asi dva a půl roku a zaměřuje se na výstavbu a servis telekomunikačních sítí. Našimi zákazníky jsou tedy mobilní operátoři.
Proč jste při zakládání firmy vybral právě s. r. o.?
Je to lepší než být OSVČ kvůli daním a obratům. Také legislativně je to jednodušší. Založení s. r. o. je v dnešní době jednoduché, takže nebyl důvod řešit jinou formu společnosti.
Víte přibližně, jaké máte obraty?
Zhruba 8 milionů.
Proč jste při zakládání s. r. o. zvolil jako základní kapitál 20 tisíc? Proč ne víc?
Nebylo potřeba. Dnes může ta jistina být klidně jedna koruna, tak jsme si řekli, že dáme 20 tisíc. Ve výsledku je to jedno, může to být i koruna, ale když se pak řeší nějaké výběrové řízení, tak je lepší, aby tam nějaká jistina byla, než mít nějaké s. r. o. s korunou, které bylo založeno pár dní před nějakým tendrem. I kvůli těm tendrům a jednáním je lepší jednat za firmu než za jednotlivce, zvlášť když proti vám stojí nějaká velká firma.
Jaký byl ten impuls, že jste si řekl, že založíte vlastní firmu?
Já jsem pracoval v jiné firmě na vedoucí pozici a řekl jsem si, že to zkusím, že půjdu takzvaně s kůží na trh.
Co byste poradil těm, kdo chtějí založit firmu?
Určitě je dobré nejprve nabrat zkušenosti v nějaké větší firmě, seznámit se s těmi zařízeními. Pokud chce někdo pracovat v oblasti telekomunikací, tak určitě doporučuji začít u mobilních operátorů od těch nejnižších pozic. Bez těch předchozích zkušeností bych se do zakládání firmy vůbec nepouštěl.
Jak těžké bylo získat zákazníky?
Nebyl to problém, protože práce je hodně a lidí, kteří chtějí pracovat rukama naopak málo. Práce je dost, dokonce musíme odmítat práci.
Proč vaše firma není na sociálních sítích?
Naše firma se zaměřuje spíše na velkoobchod a nepotřebuje reklamu pro koncové uživatele. Mám pouze soukromý profil na LinkedInu, kde občas přidám nějakou fotku z práce.
Kolik máte zaměstnanců? Jaký jste zaměstnavatel?
Máme 5 lidí, k tomu 5 externistů, kteří vypomáhají, když je nějaká větší stavba. Jsou to OSVČ, kteří pro mě pracují. Například při stavbě stožárů je potřeba dost lidí, takže případně najímám další.
Doporučil byste ostatním studium na této škole?
Určitě ano.
Jak jsou ve vaší firmě důležité jazykové znalosti?
V naší firmě stačí základní znalost angličtiny pro čtení technické dokumentace a práci v programech v anglickém jazyce. Jeden z našich zákazníků má operátory v Indii, takže pro komunikaci je potřeba zvládnout tu indickou angličtinu.
Upřednostňujete práci v kolektivu nebo samostatnou práci?
Já preferuji práci samostatně, ale bez toho týmu to nejde. Baví mě věci spíše rozjíždět, ale ta rutina je pak už o tom týmu. Je to nutná součást té práce, ale radši pracuji sám.
Jak si představujete uchazeče o zaměstnání? Co děláte pro rozvoj svých zaměstnanců? Jak zajišťujete jejich školení?
Je určitě dobré, když uchazeč o zaměstnání v naší firmě má elektro vzdělání, ale dále si už zaměstnance školíme sami. Například pro práci ve výškách či práci na elektrickém zařízení. Další technologie už jsou tak specifické, že se je zaměstnanci učí přímo v terénu nebo z manuálů, které dodají operátoři, nebo si vytváříme vlastní návody.
Co se vám nelíbilo na předchozím zaměstnání, když jste založil vlastní firmu?
Jde hlavně o to, že když se firma zvětšuje, případně ji koupí větší firma, tak každý proces je delší a složitější. Když mám svoji malou firmu, tak tím pomyslným kormidlem otáčím sám a hned vidím výsledky. U velkých firem je hodně lidí, točí se tam hodně peněz, rozhodování je složitější a činnost firmy není tak efektivní.
Tímto naše redakce děkuje panu Ondřeji Dvořákovi. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.
Celé stanoviště se zdálo být prázdné. Zbytky raketometu se povalovaly po celém prostoru, zřejmě jej zasáhl granát, oba těžké kulomety měly roztrhané přední plátování. Na zdejším bojišti stálo mnoho vraků pásových vozidel. Většina z nich byla poškozena. Jeden z vojáků naznačil, že z levého křídla se něco blíží. Všichni zaměřili širokou chodbu. Oči byly na zaměřovačích, prsty na spouštích. Všichni připraveni v podřepech. Zpoza rohu vykráčel voják. Nebyl to nikdo jiný, než velitel tohoto stanoviště. Neměl u sebe žádnou zbraň, oči měl sklopené k zemi jako poražený. Poté za ním vykráčeli tři černí pěšáci. Dva z nich byli útoční, kteří svírali dlouhé trnité šavle, prostřední byl velice odlišný. Měl popelavou barvu. Přes ramena přehozen černý plášť. Na prsních plátech bylo několik reliéfů. Jeho helmice byla zdobená stříbrnými pruhy. Ruce byly o něco mohutnější, ale svíral pouze pistoli. Na opasku měl upnutou dlouhou šavli jako jeho druzi. Byla však zdobená, protkaná modrými vlákny, která na ní tvořila bludiště. Z chodby vykráčeli další lidští vojáci a hned za nimi černí droni. To se opakovalo dvakrát. Do prostoru takto celkem vstoupilo přes patnáct dronů a osm vojáků. Vojáci byli odzbrojeni a měli na rukách zářivé náramky. Jediný, kdo jej neměl, byl velitel. Vojáci poklekali na zem a černí droni zaujali pozice za nimi. Zbraně jim namířili k hlavám jako při popravě. Jejich velitel popošel o dva kroky k Simonovi. Pistoli svíral klidně u pasu. Promluvil.
„Slabí odpůrcové Temného řádu, slyšte. Zajali jsme vaše bratry a ty, kteří se nehodlali vzdát, jsme zabili. Nyní je držíme jako rukojmí. Odložte zbraně a vzdejte se, nebo draze zaplatíte všichni.“
Tohle nebylo dobré. To, co tu dron říkal, bylo v podstatě to, aby odhodili zbraně a zemřeli. Věděl, že to asi nepomůže, ale zkusil vyjednávat. Aspoň tím získá čas.
„S kým mám tu čest?“
To, co vyslovil, znělo dost urážlivě a sarkasticky, ale zdálo se, že dron to nepoznal nebo ignoroval.
„Devastátor třetí třídy, sloužící Temnému řádu.“
Simon věděl, že Temný řád má přesnou hierarchii, podle které se pěšáci řídí. Ti, kteří podstoupí určitý počet bojů, jsou povýšeni. Stává se z nich Devastátor. Ten získá určitý počet pěšáků, kterým velí. Je pověřován různými sabotážemi a malými útoky. Pokud bude úspěšný, posunuje se od Devastátora první třídy, postupně až na Devastátora čtvrté třídy. Každý velí vyššímu počtu pěšáků a je pověřován důležitějšími úkoly. Simon také věděl, že po Devastátorovi čtvrté úrovně následuje hodnost Temný bojovník. Ten už nevelel žádné jednotce. Byl to krvelačný bojovník, který se infiltroval do měst, aby zabíjel důležité lidi nebo sabotoval výzkumy. Měl mnohem tvrdší kořínek, jeho zbroj se zdála oproti pěšácké téměř nezničitelná. Využívali různé speciální zbraně od obrovských sekyr až po malé střepinové pistole. Nikdy se se žádným nesetkal a podle řečí těch, co ano, ani nechtěl. Po temném bojovníkovi následoval arci-dron. O těch už nevěděl vůbec nic. Ale podle názvu to byli jejich kápové. Devastátor třetí úrovně byl nejvýše umístěný dron, se kterým se dosud setkal. Přemýšlel, co má dělat. Odhodlal se jen ke slovnímu odporu.
„Nevzdáme se, nemáme to ve zvyku stejně jako vy.“
Dronovy senzory se zableskly. Udělal další krok vpřed. Jeho plášť se ve větru vlnil.
„Tito lidé se však vzdali. Mohli bojovat, ale radši svůj život zachovali o něco déle.“
Simon to chápal, i on by se v některých případech vzdal. Vůbec se mu nelíbilo, jak se dron přibližoval. Byl připraven ho zničit, pokud bude třeba. Pohlédl na ostatní. Byli připraveni zemřít stejně jako on. Dron udělal další krok vpřed. Naznačil při tom zvláštní gesto. Jeden z pěšáků vystřelil. Voják před ním padl do bahna. Kulka mu proletěla hlavu.
„Tak co, už jste si to rozmyslel?“
Tohle bylo moc i na Simona. Dlouho už to nevydrží a zmáčkne spoušť. Pokud to ale udělá, popraví zajatce. Byla to jeho noční můra. Vojáci ztrápeně hleděli do bláta, jako by tam hledali záchranu. Dron ukázal znovu gesto. Ozval se výstřel. Na zem se však svalil pěšák. Henry měl namířenou zbraň směrem k padlému dronovi.
„Promiň, Simone, už jsem to nevydržel.“
Než stačil Simon odpovědět, Devastátor namířil pistoli na Henryho a vystřelil. Projektil zasáhl ruku. Henry zaúpěl a upustil zbraň. Z rány se mu začala valit krev.
„Máte poslední možnost se vzdát, potom je nechám popravit všechny i s velitelem.“
Musel se rozhodnout a hned, nebo uvidí smrt mnoha lidí, kteří sem přišli bojovat ze stejného důvodu jako on.
„Dobrá…“
- Jan Balošák
Již z hloubi minulých měsíců na svého majitele čekají osiřelá kalkulačka Casio a také bílá sluchátka (pecky). Ani pro stříbrnou termoláhev inzerovanou v květnu si nikdo nepřišel.
Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer
Webové zpracování: Daniel Hut
Jazykový dohled: Mgr. Oto John
V minulém čísle Elektronky jsem rozkrýval význam slovního spojení „jak přežít“. Pro omezení tohoto jinak velmi širokého záběru tohoto sousloví jsem se nakonec soustředil hlavně na jeho spojitost se školním prostředím. Bystrým čtenářům jistě neunikla zmínka o tom, že přežít ústní zkoušení může studentovi pomoci jeho poučený kolega, který metodou SSS napovídá svému spolužákovi v nesnázích. Co si však má počít ne zrovna příkladně připravený student, je-li konfrontován s jednou z nejzákeřnějších forem vykořisťování studentova mozku učitelem, což je dobývání vědomostí formou písemnou. I písemné prověrky lze zvládnout, podobně jako ústní zkoušení, včasnou a svědomitou přípravou, ale jak jsem již výše předeslal, do mého zorného pole se tentokrát rovnou dostal student ne zrovna příkladně připravený, to znamená, že se tzv. „šprtáky“ - skupinou pro potřeby mého zamyšlení naprosto neatraktivní - nebudu vůbec zabývat.
Vždyť mladý člověk je pln ideálů a očekává od života velké výzvy, a tak zdolat Mount Everest tou nejschůdnější cestou a bohapustě se před písemkou naučit by bylo plivnutím do tváře všem předcházejícím generacím studentů, kteří novátorsky cizelovali všechny dostupné formy používání nedovolených pomůcek - tzv. taháků a posouvali tak hranice lidských možností dál a dále. Bylo by krajně nezodpovědné, kdyby jakákoli generace tento proces svévolně přerušila a zahodila tak jedinečnou šanci, která se nabízí každému, kdo jednou usedne do školních škamen. S tím, jak se mění doba, mění se i podoba taháků a nahlížení obce učitelské na ně. Zatímco v době ještě poměrně nedávno minulé, kdy jediným výkřikem moderní techniky byl psací stroj, si student musel využití taháku poctivě odpracovat - to znamená napsat si jej vlastní rukou miniaturním písmem a tudíž se dotyčnou látkou zabývat, stačí dnešnímu studentovi přistoupit ke kopírce, zvolit optimální formát výsledné podpůrné tiskoviny a počet kopií (kdyby náhodou slídící pedagog tahák objevil, je dobré mít plnohodnotnou náhradu) a s pocitem předem vyhraného zápasu se nevzrušeně odebrat písemné práci vstříc. Právě popsaná forma zhotovení podpůrného prostředku je ovšem nejméně invenční a její využití je také nejméně spolehlivé, protože úspěšnost aplikace je přímo úměrná míře slídivosti kantora. Co je studentovi platný snadno získaný tahák, když je odhalen? Pedagogové pro potírání tohoto fenoménu volí jednoduchý postup. Byl jsi přistižen při opisování? Písemka je automaticky hodnocena nedostatečně, takže připravené kopie nemá ani cenu nasazovat do akce.
Díky tržnímu hospodářství se konečně vyrábí to, o co je zájem, a tak určitá skupina studentů jistě objevila, že někdejší mezera na trhu s podpůrnými prostředky byla již vyplněna velmi šikovnou pomůckou v podobě kuličkového pera, z jehož osy lze odvíjet proužek papíru na pružince. Proto se i tento způsob těší poměrně veliké oblibě, hlavně díky podstatně menšímu riziku odhalení učitelem. I když je školní taška zavřena, lavice naprosto uklizena, student přece něčím psát musí a tolik času zase není, aby třeba i ten největší slídil důsledně pátral po to, čím jeho svěřenci píší. To se ale stále ještě pohybujeme takříkajíc na poli klasiky. Ti studenti, které bych označil za vyznavače adrenalinových sportů, a také skuteční novátoři neváhají využít jako podpůrného prostředku nejmodernější techniku. Mobilní telefon dneška, to už není jen přístroj, který by sloužil pouze k činnosti, jež vyplývá z jeho názvu. To je minimálně diktafon, vysílačka a internetový prohlížeč v jednom a bylo by nehodné dnešního studenta nechat ležet všechny tyto nabízené možnosti ladem. O těchto úžasných vlastnostech dnešních mobilů ale neví jen studenti, ale bohužel i učitelé, a tak je používání těchto navýsost praktických věciček zakázána školním řádem. Proto jejich uživatelé tančí na hraně zákona a zvyšují si hladinu adrenalinu v krvi.
Zatímco v minulosti se učitelé nad studentem odhaleným při používání taháků mnohdy slitovali, neboť jak již bylo řečeno, zhotovení taháku vyžadovalo studentovu snahu a přece jen jakési sepětí s probíraným učivem, byť ne tak intenzivní, jak by si učitel přál, uživatelé dnešních taháků již této shovívavosti pedagogů požívati nemohou, neboť současný student při výrobě taháku s probíranou látkou vlastně ani nepřijde do styku a jeho ilegální činnost je tudíž vnímána jako čirá drzost, a proto je nekompromisně trestána.A tak nevím, přestože jsem na začátku tohoto zamyšlení pronesl optimistickou myšlenku o permanentním vývoji taháků a jejich používání, nestojíme-li dnes paradoxně při tom všem rozmachu vědy a techniky a z toho plynoucích požitků na počátku jejich konce. Jejich používání již totiž dávno ztratilo tu někdejší poezii a stalo se pouze jakousi nepatřičnou soutěží kdo s koho. Ale na druhé straně - ruku na srdce - není právě toto heslo vystižením atmosféry dnešní doby a chování studentů i na tomto poli tedy jen jejím bezděčným důsledkem? Pořád platí: „S poctivostí nejdál dojdeš.“ Nemohu si ale odpustit jízlivý dovětek: „Jenže ten nepoctivý je tam dvakrát rychleji.“ Cestu ven z tohoto dilematu ukáže každému studentovi jen a jen jeho svědomí.
-jo-
Vesmírné rakety. Bez jejich existence by moderní svět plný technologií nemohl existovat. Pomohly nám rozšířit naše obzory v mnoha odvětvích vědy, dosáhli jsme díky nim například povrchu Měsíce, ale také bychom si bez nich nebyli schopni zapnout GPS. Obrovské stroje však nevznikly jen tak, byly vyvíjeny po mnoho let a jejich prvotní myšlenka sahá až do samého středověku. Důležitost vesmírných raket však v posledních letech enormně roste, kdy ambice lidstva sahají až po osídlení Marsu či průzkum tzv. „hlubokého vesmíru“. Nebylo by tedy na škodu připomenout si právě ty rakety, současné i již dávno vyřazené, jejichž úspěchy vyústily v obrovský boom kosmického průzkumu a dnes jsme díky nim o krok blíže k dobytí obrovského tajemna - vesmíru.
Počínaje událostí, kdy první člověk uviděl Zemi z dálky – let Jurije Gagarina. Úspěšná mise prvního kosmonauta zaznamenala celosvětový úspěch. Ovšem, neuskutečnila by se bez jednoho prvku. Tím byl Vostok 1. Tato raketa, z rodiny raket Vostok, byla vrcholem tehdejšího sovětského vesmírného inženýrství. Celý stroj byl ovšem ovládán ze střediska dole na Zemi, neboť do té doby nikdo nevěděl, jak bude kosmonaut reagovat na prostředí ve vesmíru (mikrogravitaci). Let navzdory úspěchu mise nebyl hladký. Po startu, kdy se měl vypnout jeden z hlavních motorů, zůstal o něco déle v chodu. Tím se oběžná dráha plavidla změnila o desítky kilometrů – z původních 180 km až 230 km na 181 km až 327 km. Při návratu se pro změnu neoddělil návratový modul v plánovaném čase. Celá mise se však významně zapsala do historie. A i když se tehdejšímu SSSR podařilo dosáhnout tohoto milníku jako prvnímu (mj. jim patří i prvenství ve vypuštění první vesmírné sondy - Sputnik 1), začala jej pomalu ale jistě dotahovat druhá vesmírná velmoc - USA.
Tím se dostáváme k jedné z nejvýkonnějších raket, která kdy byla zkonstruována - Saturn V (nebo také Saturn 5). Třístupňová raketa, vyvinuta v Marshallově vesmírném letovém středisku (Redstone Arsenal, Alabama), se proslavila především v rámci programu Apollo. Během své skoro šestileté kariéry ani jedna ze 13 vypuštěných raket Saturn V nezaznamenala celkový neúspěch (tj. selhání mise). Největší slávy se však dočkala při misi Apollo 11, kdy bez problému vynesla první astronauty na povrch Měsíce – Neila Armstronga a Buzze Aldrina spolu Michaelem Collinsem, který zůstal ve velitelském modulu na orbitě Luny. Jejím hlavním konstruktérem byl Wernher von Braun, Němec, který za druhé světové války pro nacistické Německo zkonstruoval nechvalně známou balistickou raketu V-2. Saturn V však nebyl použit pouze pro mise Apollo. Program Skylab, který byl jakýmsi předchůdcem dnešní ISS (Mezinárodní vesmírné stanice), využil nejen raketu Saturn V, ale také jejího příbuzného - Saturn IB. Po konci programu Apollo byl však velikán již prakticky odstaven (s výjimkou mise Skylab 1). Dochovaly se ovšem dvě rakety, které měly původně vynést mise Apollo 18 nebo 19 a 20 - jejich části lze nalézt v různých institucích a střediscích ve Spojených státech amerických. Po Saturnu V ale američtí konstruktéři přijdou s něčím, co vydrží v provozu více než 30 let.
Space Shuttle. Oficiálně STS (Space Transportation System) byl nejenom raketoplán, ale dokonce celý program, určený k dopravě posádky a nákladu na orbitu Země. Prvně použit v roce 1981, stál u zrodu mnoha vesmírných projektů, o kterých si zde povíme. Nejprve ale něco o raketoplánech samotných. Lety s nimi byly vždy pilotované, počet posádky však byl různorodý. Raketoplány jsou známy pro svoje mohutné oranžové nádrže, ve kterých byl skladován kapalný kyslík a vodík jako palivo. Dále při startu pomáhaly dvě pomocné postranní rakety tzv. boostery. Avšak nejikoničtější částí je samotné plavidlo – orbiter. Lišil se od běžných kosmických lodí tím, že spíše vypadal jako jakési letadlo. Mělo to však jeden prostý důvod. Orbitery, nebo také družicové stupně, byly totiž znovupoužitelné. Z oběžné dráhy mohly přistát i s nákladem zpět na povrch Země stejným způsobem jako letadla (právě díky jejich křídlům). To znamenalo jen jediné – na světě byly první funkční (částečně) znovupoužitelné dopravní prostředky pro lety na nízkou orbitu Země.
Pokračování příště...
- Ondřej Langer
Možná si ještě trochu pamatujete, když jsem Vám v minulém dílu rubriky představoval model TCP/IP. Ten se skládá ze čtyř vrstev, z nichž se dnes podíváme na tu nejnižší - vrstvu přístupu k síti, která používá technologii Ethernet a dělí se na dvě vrstvy - fyzickou a data link. Ale nejdřív - co je to ten Ethernet?
Ethernet je soubor protokolů, které zajišťují přesun dat z jednoho zařízení do druhého. Jeden podporuje přenos po drátu a druhý třeba vzduchem, což znamená, že pokud zařízení dostane frame, musí ho nahradit novým, kde změní MAC adresy, kterými se identifikují jednotlivé síťové karty, a také typ protokolu podle toho, jakým způsobem se data pošlou. Ethernet také definuje používanou kabeláž, konektory nebo frekvence.
Úplně vespod celé TCP/IP pyramidy leží fyzická vrstva. Spadají pod ni všechny fyzické komponenty sítě (kabely, konektory, síťová karta), konverze dat na vlny nebo signály a jejich následné generování. Pro přenos dat máte na výběr ze tří možností: Nejlevnější je měděný kabel, který má ale krátký dosah a u signálů může docházet k rušení kvůli elektromagnetismu. To se dá částečně vyřešit stíněním nebo „kroucením“ vodiče. Většinou se používají UTP nebo STP kabely a jako konektor typ RJ-45. Pokud Vám to nic neříká (jako že asi ne), můžete si ho sami zkusit scvaknout v LP6. Další možností přenosu je světlo. To má vysokou rychlost, podporuje dlouhé vzdálenosti a elektromagnetismus ho nijak neovlivňuje, což se bohužel podepisuje i na ceně. Většinou se jím propojují města, státy a kontinenty. A jako poslední je bezdrátový přenos, který se bez drátů obejde úplně, ale o to náchylnější je ke korupci signálu a jeho pokrytí, s čímž má naše škola zkušenosti, také není zrovna nejlepší.
O patro výš je data linková vrstva. Ta se dělí na dvě části, hardwarovou MAC a softwarovou LLC. První z nich přidává již zmíněné MAC adresy. Pokud například Váš router dostane frame, změní jeho zdrojovou MAC adresu na svoji a jako destinaci nastaví další router v pořadí. Tohle je hlavní rozdíl oproti IP adresám, které se během cesty nemění a kde zdroj budete vždy jen Vy a destinace server, na který se připojujete. Dále také tato vrstva řeší kolize dat, funkci, kterou dnes využívají hlavně bezdrátově sítě. Podvrstva LLC, která místo všech možných formátů přenosu používá už jen jeden jediný, má za úkol hlavně komunikovat s vyššími vrstvami a hledat v datech chyby.
V poznámkách z Cisca toho mám ještě o Ethernetu mnohem, mnohem víc, ale jeden článek mi nedovoluje vše dopodrobna popsat. Pokud by Vás tedy zajímalo, co je to duplex, zigbee, crossover, auto-mdix nebo jak se dají data zakódovat do signálů, nezapomeňte se příští rok podívat do LP6, kde to zjistíte a navíc si budete moci udělat síťový certifikát, za který Vám budoucí zaměstnavatel utrhne ruce (tedy pokud nepůjdete za kasu). V příštím díle půjdeme o level výš a ukážu Vám IP adresy, jejich typy a pokusím se vysvětlit, jak vytvářet subnety.
- Jan Dlabaja, 2L
Malá poznámka webaře: děkuji kolegovi J. Dlabajovi za jednoduchý, neformátovaný článek bez obrázků - ušetřil spoustu mého času i nervů :)
Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst třetí.
Jaká je vaše pozice ve firmě?
Programuji PLC systémy, výrobní procesory.
Co vám v práci nejvíce pomohlo, co jste se naučil ve škole?
Na této škole jsem studoval čistě telekomunikaci, takže docela mimo obor. Zkušenosti jsem měl spíše ze střední školy, která byla přímo zaměřená na automatizaci. Nicméně elektrotechnické znalosti z této školy jsou také pro praxi užitečné, protože pracujeme s elektronickými zařízeními.
Dělal jste nějakou jinou práci či brigádu, kde jste získal zkušenosti, před nástupem na současnou pozici?
Já jsem už od střední školy brigádně pracoval u Chropyňské strojírny jako elektrikář, tahal jsem kabely, takže jsem s tou firmou už v té době přišel do kontaktu. Navazovalo to také na to, co dělám teď. Konkrétně znalosti programování pro tuto konkrétní pozici jsem získal na několika školeních po nástupu do práce, kde mě seznámili s tím prostředím.
Jaký předmět byl váš oblíbený?
Telekomunikace.
Jak moc na vaší pozici záleží na vzdělání?
Já jsem zastáncem toho, že známky nerozhodují, rozhoduje spíše to, jak se člověk dokáže uplatnit v praxi, kde se ukáže, zda umí nebo neumí. Když dokážete vypočítat nějaký příklad na papír, tak to ještě není záruka toho, že se uplatníte v praxi. Vzdělání je důležité, ale když půjde někdo hned po střední škole pracovat, tak sebelepší škola nenahradí ty zkušenosti z praxe. Konkrétně v našem oboru je důležité poznat ty konkrétní zařízení, jak pracují, jak se chovají, jak je zprovoznit. To vám žádná škola neukáže, protože ceny těchto prvků jsou pro školu často nepřijatelné. Takže pokud není nějaký sponzor, tak ta škola to nemůže těm studentům ukázat. Vy se můžete naučit teoreticky, jak to funguje, ale až v té praxi zjistíte, že to není tak jednoduché.
Jak je ve vaší práci důležitá znalost jazyků?
Je to hodně důležité už pro komunikaci se zákazníky. Zejména tedy angličtina, máme zákazníky i v Německu, takže důležitá je němčina. My také pracujeme ve standardech, které byly vyvíjeny v Německu, takže to prostředí je často v němčině.
Máte ve svém kariérním růstu vyhlédnut nějaký další cíl?
Ty cíle, i kdybych je měl, jsou nedosažitelné, protože v našem oboru ten vývoj pokračuje neustále a není možné umět všechno. Ten kariérní růst je spíš o tom, kolik toho člověk umí. Já se zatím seznamuji s těmi zařízeními, ale třeba kolega, co má 15 let praxe už jezdí zprovozňovat stroje do firem, kde ještě nikdy nebyl.
Je možnost, že byste si řekl, že už umíte dost a půjdete v tomto oboru podnikat na vlastní pěst?
Možné to určitě je, ale nedoporučoval bych to, protože kromě programování na vás spadne mnohem více věcí, které teď nemusím řešit. Musíte být v kontaktu s lidmi, musíte si nějakým způsobem nastavovat ceny zakázek, protože vy můžete v tomto oboru pracovat samostatně, ale většina firem má své programátory, takže na vás zbydou spíše menší zakázky. Pokud vezmete nějakou větší zakázku, tak těch dat je takové množství, že budete mít co dělat, abyste to zprovoznili. Ale jsou i jiné možnosti, můžete dělat třeba v jaderných oblastech nebo zprovozňování zemědělských strojů. Automatizace se pořád rozvíjí a těch možností je hodně.
Jak činnost vaší firmy poznamenala pandemie koronaviru a v současnosti válka na Ukrajině?
Konkrétně na nás to má docela velký dopad, protože na Ukrajině jsou železárny, takže vzrostla cena železa, náš průmysl se hodně orientuje na tu válečnou sféru. Další dopad byly zakázky v Rusku, vzhledem k tomu, že Chropyňská strojírna nechtěla být s tímto spojována, že tam má kontakty a že pro ně dělá, tak ten projekt odřekla a byl zrušen, dokonce byla zrušena i pobočka v Rusku. Problém s koronavirem byl hlavně v poklesu výroby v Číně, takže když jsme si objednali nějaké čipy, tak to přišlo ne za měsíc, ale třeba za dva roky.
Myslíte, že je vaše pozice stabilní? Že nemůžete být v blízké budoucnosti nahrazen?
Rozhodně je stabilní. Neustále nabíráme nové lidi, každý týden kolem tří až pěti lidí, počet lidí v kancelářích se stále rozrůstá. U nás programátorů ale tolik ne, protože tam jde hlavně o tu praxi. O svoji pozici se nebojím a nahrazen například strojem být také nemůžu, protože my jsme ti, co ty stroje programují a uvádí do provozu.
Co děláte pro to, abyste byl nenahraditelný, jak se ve své práci zdokonalujete?
Pokaždé, když pracujeme s nějakým zařízením, tak už tou samotnou prací se učíme nové věci. Kdyby se někdo nový chtěl dostat na moji úroveň, tak mu to zabere tolik, co já jsem tomu musel dát. Já se zdokonaluji každým kontaktem s nějakým zařízením, ať už jsou to skenery, měniče nebo programování jako takové. Ten vývoj programátora není jen o tom, že si sedne a píše nějaký kód, ale když se k němu po nějaké době vrátí, tak si řekne, že by to dnes psal úplně jinak. Takže tím, že pracujeme, se v té práci zároveň zlepšujeme. Zkušenější programátor vždycky napíše víc, než nějaký začátečník hned po škole.
Jaký máte pracovní kolektiv?
Ono to možná vypadá, že pracuji sám, ale ten tým se skládá z více lidí. Kromě programátorů jsou to třeba elektrikáři, mechanici, lidi, co dělají simulaci, takže já jsem v podstatě ten poslední, ke kterému se dostane všechno a já s nimi musím spolupracovat a být v kontaktu. Já v podstatě potřebuji vědět všechno o dané stavbě, ať je tam jakákoliv změna. Jestli se přidal nebo ubral pneumatický válec, jestli se dělí nějaká linka, nebo jestli se tam přidá skener, protože já ten skener musím naprogramovat. Takže když někdo udělá nějakou chybu, tak u mě se to projeví, ať už v elektrické nebo mechanické části.
Co byste doporučil studentům, aby prošli výběrovým řízením v nějakém zaměstnání?
Určitě bych doporučil být v kontaktu s nějakou firmou, zeptat se, zda nehledají třeba nějakou výpomoc, ať už je to výpomoc jakákoliv. Když tam pak přijde, tak ta firma vidí, že ten člověk má zájem a ještě studuje, tak ty firmy po těch lidech jdou. Takže nebrat brigádu stylu Tesco, kde budu pokladní a budu mít jistý plat. Pokud chci mít nějakou kariéru a chci něčeho dosáhnout, tak je důležité do té firmy dojít a samozřejmě si musím projít tím, že musím vědět, co chci a pokud tam přijdu, tak ta firma bude mít zájem se bavit o nějaké spolupráci. Já jsem takhle k firmě přišel jako slepý k houslím, kdy já jsem věděl, že chci programovat tyto linky a zrovna na jejich webu jsem narazil na to, že hledají programátory. Nakonec jsem na to téma měl i absolventskou práci a rovnou mi nabídli práci. Takže tím, že jsem byl aktivní a došel jsem do té firmy, zeptal se na nějakou pozici, jsem se dostal až k tomu, že jsem byl v té firmě zaměstnán. Takže nebát se zeptat, napsat email, zavolat, protože do té doby pro tu firmu neexistujete. Ona o vás neví, a pokud nespolupracuje třeba se školou, tak není možnost, jak by se o vás dozvěděla. Na tom studentském životě je pěkné to, že ta firma si vás v podstatě vychová. Pokud vás třeba nebaví programování procesorů, ale chcete programovat roboty, tak vás nechají programovat roboty, protože je to podobné. Nebo můžete jít na simulaci, na konstrukci, po naší firmě chodí emaily, že pokud nejsme spokojení na naší pozici a máme ambice se uplatnit jinde, tak ta možnost přestupu existuje. Zatím jsem se s nikým takovým, kdo by byl nespokojený a vyloženě měnil pracovní zaměření, nesetkal, ale ta možnost je. Takže pro studenty je velký bonus, když ví, co po škole chtějí dělat a mohou to díky té firmě dělat.
Tímto naše redakce děkuje Martinu Rutchovi. Rozhovor vedl a zapsal Jakub Křížan.
Provedl útok. Zbraň poháněna veškerou jeho silou zasáhla cíl. Trefila se do místa, kde byl pancíř rozbitý. Z místa vyskočilo několik jisker. Robotovy senzory zablikaly. Napřažen k útoku uvolnil ruce. Beranidlo se zarazilo do země. Simon bez váhání popadnul Mika a odtáhnul ho do bezpečí. Za zadní částí zákopů bylo i několik zdravotníků, kteří se starali o zraněné. Položil Mika na zem a předal ho do péče jednoho z mediků. Simon věděl, že další útok už jeho jednotka nedokáže odrazit. Jediná světlá stránka byla, že další už by nemusel přijít. Náhle se ozvalo ze zákopu vrzání, skřípání a bzučení.
„Pane, ten obří dron stále funguje.“
Simon se zvedl a uviděl robota, senzory blikaly. Z míst, kde chyběl pancíř, sršely jiskry a namodralý plyn. Robot trhavým pohybem zvedl zbraň. Protočil ji, aby mohl střílet. Simona tenhle robot začal fascinovat a děsit zároveň. Po tom, co ho zasáhly granáty a raketa, nespočet projektilů a jeden smrtící zásah čepelí, pořád fungoval. Pokud jich má Temný řád více, srovná se zemí každé opevněné město, které bude odporovat. Vybuduje armády skládající se pouze z těchto obrněnců. Nebylo ale jisté, jestli má těchto vojáků více, zatím. Kulomet se se skřípáním začal točit.
„K zemi.“
Ozvalo se syčení, jako když se kapka vody dotkne rozpálených kamen. Vzduchem proletěla sprška kulek. Jak náhle začala, však také skončila. Pukaní kovu a několik malých výbuchů narušilo salvu. Simon opatrně vykoukl zpoza barikády. Těžký kulomet na sobě měl několik trhlin, podle zkřiveného kovu směrem ven explodovala munice. Dron znovu otočil zbraň. Namířil si to k nim. Měl trhané a přerušované pohyby. Neustále z něj stoupal kouř a z jedné rány tryskala modrá zářivá tekutina. Simon si byl jistý, že to je palivo, kterým je poháněn. To, že byl poškozen a vypadal, že to má za pár, však neznamenalo, že už není nebezpečný. První útok beranidla rozrazil barikádu, za kterou se krylo několik vojáků, kteří na něj stříleli. Rychle se dali na ústup, aby mu nedali další příležitost. Simon uvolnil od opasku granát. Teď už ta věc musí zemřít. Odtrhnul pojistku a vrhnul jej. Dopadl robotovi na prsní plát. Při nárazu explodoval. Výbuch robota zasáhl i v místech, kde již pancíř chyběl. Vyletělo z něj několik kusů kovu a ven se začalo valit další tryskající palivo. Robot znovu máchnul beranidlem. Útok byl pomalý a špatně směřovaný. Minul. Z ran znovu ve velkém vystříkla kapalina, která se po dopadu na zem ihned vypařovala. Robot se napřáhl k dalšímu úderu. Z jeho helmy vyskočila sprška jisker a odpadlo z ní několik plátů, které chránily senzory. Napřažená zbraň v rozmachu zpomalila a zarazila se do země. Robot se ji pokusil zvednout, ale přitom se ozvalo několik dalších zaskřípání. Senzory zablikaly, něco uvnitř zapípalo. Robot explodoval. Pohltil ho modrý záblesk. Celý se rozletěl na kusy, na jeho místě zůstala jen holá kostra z černého kovu. Ve vzduchu byl cítit pronikavý pichlavý pach. Simon musel znovu zajistit zákop. Vydal rozkazy několika vojákům, aby se přesunuli do svých pozic. Mediky i se zraněnými poslal na centrální stanoviště. U zákopů zůstal jen on, Henry, Steve a dalších pět vojáků. Když kontroloval, jestli není poškozen raketomet, jeho vysílačka zachytila signál. Byl to signál z vedlejšího stanoviště F.
„Potřebujeme pomoc, útočníka se nepodařilo odrazit. Je v přesile. Jsme pod palbou. Spojení s levým křídlem selhalo.“
Tohle nevěstilo nic dobrého. Měl tu k dispozici jen sedm mužů a někoho tu musel nechat na hlídce. Nevěděl, kolik je tam nepřátel, ale musel jednat rychle.
„Potvrzuji, přijdeme vám na pomoc.“
Vzal s sebou Henryho a další tři vojáky, zbytek nechal na hlídce. Přesouvali se přes zákop, jak nejrychleji mohli. Po cestě narazili na několik hlídek. Při pohledu na bojiště nespatřili žádné další příchozí nepřátele.
Dorazili ke stanovišti. Zákopy se ozývaly výstřely a řinčení kovu. Procházeli bahnem. Na jedné křižovatce narazili na tři mrtvé vojáky. Měli velká sečná zranění. Uvnitř museli být útoční droni. Naznačil dvěma svým mužům, aby zajistili cestu. On s Henrym a zbývajícím vojákem zajistili druhou stranu. Zahlédli dva nepřátele. Oba to byli útoční droni. Jeden kontroloval dva zraněné muže. Simon naznačil, aby se připravili k útoku. Zaměřili cíle. Následovala palba. První dron byl zasažen několika ranami a byl vyřazen. Druhý se skryl za roh. Naklonil se a zpoza něj vypálil. Henry se přitiskl ke zdi. Náboj se zaryl hluboko do hliněné zdi. Simon naznačil druhé skupině, aby přešli na konec chodby, věděl, že přes ni bude vidět na nepřítele. Vojáci se dali do pohybu. Druhá skupina je zatím kryla. Potlačovali drona za zdí, aby se nemohl přesunout na jinou pozici. Dron se pokusil znovu vykouknout a vystřelit. Několik projektilů ho zasáhlo. Rychle se zase skryl. Poté na něj zaútočila druhá skupina. Měla výhodu překvapení. Robot, který už se nemohl nikam ukrýt, byl zasažen několika náboji. Svalil se do bahna.
„Postupujeme dál, zajistěte příchozí cestu.“
Vojáci se opřeli o barikády, jejich zbraně směřovaly do protáhlé úzké chodby zákopu. Simon a ostatní přeběhli ke zdem kulatého vykopaného prostoru. Simon začal kontrolovat zraněné.
„Slyšíte mě, desátníku?“
Muž přikývl. Jeho stav nebyl zas tak vážný. Vesta, kterou měl, pokryla dva ze čtyř zásahů. Poté tiše ale jasně promluvil:
„Pokračujte, já to tady zvládnu.“
Druhý muž byl na tom podobně. Simon se rozhodl, že budou pokračovat a zraněné zde nechá. Nemohli ztrácet čas. Muselo zde být ještě mnoho lidí. V úzké chodbě se vedle sebe nevešli ani dva lidé. On a Henry se přesunuli dopředu. Vzduch se zdál být čistý. Informovali o situaci ostatní a ti se také přeskupili. Chodba vedla do velkého komplexu, to bylo stanoviště F. Teprve teď si Simon uvědomil, že hluk boje ustal. Vůbec se mu to nelíbilo. Celý oddíl se přesunul vpřed. Dva vojáci hlídali levé křídlo, Henry pravé. Simon a další člen se schovali za barikádu z pytlů písku ve tvaru L. Nikde nebyli žádní mrtví ani zranění. Ani žádní plecháči. Tohle bylo velice podezřelé…
- Jan Balošák
V kanceláři školy zůstává stále nevyzveduta taška s teniskami, tričkem a kraťasy, kterou Elektronka „inzerovala“ již v dubnu. Navíc přibyla i stříbrná kovová termoláhev.
Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer
Webové zpracování: Daniel Hut
Jazykový dohled: Mgr. Oto John
Hra na klavír, účast na přehlídce talentovaných
Video
13. 11. 2025 - 3. místo na soutěži perFEKT Merkur v kategorii Třídička odpadu
2022/11 - Logická olympiáda - umístění v krajském kole 2023 - vítěz školního kola Německé olympiády
2023/11 - Logická olympiáda - umístění v krajském kole 2023
13. 11. 2025 - 3. místo na soutěži perFEKT Merkur v kategorii Třídička odpadu
2023 - NXP Cup - certifikát za úspěšné projetí dráhy samořiditelným vozítkem
04/2023 - Soutěž v programování - 3. místo v kategorii Mikrořadiče
10.5.2024 - 1. místo na soutěži Jedobot v kategorii Sledovač čáry s více čidly
15.6.2024 - 3. místo na soutěži ROBOJ v kategorii LineFollower
19.10.2024 - 4. místo na olomoucké Hřebenovce
14.11.2024 - 2. místo v týmové soutěži perFEKT Merkur na VUT Brno
19.3.2025 - 3. místo ma soutěži Robotix na SPŠ Přerov
11/2025 - úspěšný řešitel v kategorii Autonomní dopravní prostředek
V loňském roce se dubnový úvodník věnoval „dubnu - měsíci bezpečnosti“, což byla tématika zaměřená na dopravu. Obsahově s tím souzní otázka Jak přežít? A odpověď na ni chci dát v následujících řádcích letošního dubnového úvodníku.
Tak tedy „Jak přežít?“
Otázka, u níž velmi záleží na tom, kdo (si) ji položí a v jaké situaci se právě nachází. Za určitých okolností může jít o to, jak zůstat naživu - to například tehdy, ocitnete-li se uprostřed válečné vřavy nebo na poušti bez jediné kapky vody a půjdete-li opravdu k základnímu významu slova přežít. Pokud položíme tuto otázku v přeneseném významu, ztratí náhle svůj fatální obsah a rázem je nám jasné, že život nám zůstane zachován a půjde jen o to, aby pokračoval alespoň tak úspěšně jako před tím, než nás okolnosti donutily si tuto otázku položit. Aby nedošlo k záměně pojmů - ptáme se „jak přežít?“ a ne „jak přežívat?“. Neboť s pojmem „přežívat“ lze sotva spojovat pojem „úspěšně“. Přežít něco znamená jednorázově překonat dočasné ohrožení jinak úspěšně plynoucího života. O tom, jak přežít nejrůznější životní situace, již hovořila Halina Pawlowská se svými slovutnými hosty ve svém neméně slovutném pořadu nesoucím název Banánové rybičky. Nebudeme se jí tedy plést do řemesla a parafrázovat něco, co již někdo zkušenější řekl před námi a sotva by se nám to podařilo formulovat lépe. Vydáme se na pole Halinou Pawlowskou ještě neorané a tím je po staletí nehynoucí zdroj vzdělání a někdy i zábavy - škola a její věčné protipóly, totiž studenti a učitelé. Na první pohled by se mohlo zdát, že tím, kdo usiluje o přežití, je student. Ale zdání klame a psychiatrická oddělení jsou toho důkazem - ani učitel nemá přežití jisté. Nejméně originálním, ale zatím prokazatelně nejúčinnějším způsobem, jak si student může zajistit přežití, je systematická příprava na vyučování skloubená se špetkou inteligence a talentu. Pokud se inteligence a talentu od přírody nedostává a systematická příprava je zastíněna jinými, v té chvíli nepochybně důležitějšími aktivitami, jako je například schůzka s děvčetem, či posezení v hostinci, musí student vynaložit jistou dávku fantazie a vynalézavosti, aby druhý den ve škole obstál. Věční optimisté již cestou ze školy plánují učení až na později, tedy ne odpoledne, ale až večer. Večer hnáni touhou badatele vyzkoušet pravdivost přísloví „ráno moudřejší večera“, si nastaví buzení o hodinu dříve, aby pak budík při jeho prvním pokusu zazvonit okamžitě zamáčkli a vstali jako obvykle. Vždyť cesta vlakem do školy trvá dobrých třicet minut a je přece dobré problém konzultovat se spolužáky. Avšak kdo by měl chuť si partičku mariáše kazit učením, cesta z nádraží do školy - to je dalších dobrých dvacet minut a v chůzi už si karty opravdu zahrát nelze. Lze si však zapálit cigaretu a se spolužáky probrat včerejší televizní přenos z utkání v lize mistrů. Klídek - není nad to nacpat si látku do hlavy aktuálně před hodinou v jindy nudně se vlekoucí pětiminutové přestávce. Pohoda - přestávky to jistí! O přestávce je ve třídě jako v úlu, soustředit se na cokoli už vůbec není možné. Zvoní, je konec přestávky a také konec všem nadějím se na hodinu připravit. Nezbývá, než se pokusit stát se neviditelným nebo alespoň neudělat tu fatální chybu a kontaktovat oči učitele, které těkají po potenciálních obětech, neuváženým pohledem. Největším přítelem takových „optimistů“ je štěstí a překvapivě také důslední učitelé. To například v tom případě, že někdo třeba důsledně zkouší podle data v kalendáři. Pak je opravdu vyloučeno, aby prvního dne v měsíci padl za oběť zkoušení řekněme student Žouželka. V tom případě je ale na místě elementární úvaha, jsem-li patnáctý v pořadí studentů ve třídě a patnáctého není zrovna o víkendu, je nabíledni, že se tento zásadový učitel nebude toho dne poohlížet po nikom jiném než po mně. Za takové konstelace hvězd je více než prozíravé se opravdu důkladně a zavčas připravit. Nenadálé výpadky paměti lze ještě lehce korigovat poučeným spolužákem, který musí napovídat metodou SSS (tedy soustavně, správně a slyšitelně). Jako všechno na světě má i tato metoda své mouchy. Totiž právě ono poslední S. Učitel je také člověk, i když se to někdy studentům nezdá, a má uši. Pak už jen záleží na tom, zda si učitel nápovědy chce a nebo nechce všimnout. A on (a s tím se také musí počítat) chce. Zůstáváte sice naživu, ale nepřežili jste.
Takže je na čase učinit závěr. Chceme-li přežít, musíme pro to něco udělat. Co? To nám napoví náš vrozený instinkt a základní pravidla fungování této (školní) společnosti.
-jo-
Souběžně s naší konferencí Božetech 2023 proběhla i školní soutěž Božarobot. Organizace soutěže se odhodlaně ujala Ing. Zuzana Veselá. Z původních 12 soutěžících se zúčastnila jedna polovina, díky tomu však byla soutěž pojata v přátelské duchu. Zadání bylo velmi volné, a proto se každý soutěžící mohl rozhodnout pro jakoukoliv vývojovou programovatelnou desku. Soutěžící měli za úkol splnit čtyři disciplíny: nejrychlejší jízda na dráze o délce 2 metry a poté projetí tří drah o různých obtížnostech byla určena pro rozehřátí našich soutěžících. Druhá dráha se mohla zdát složitější, neboť zde byly na soutěžící připraveny dva pravé uhly. Třetí dráha byla pro velmi šikovná vozítka, neboť se zde nacházely čáry velmi blízko. To se stalo osudným pouze jednomu z vozítek. Kritériem rozhodujícím o pořadí se stal neúprosný čas.
Našim vítězem se stal Radovan Suchý ze třídy 3B. Radovan doopravdy ví, co konstruuje a dokáže sestrojit vysoce špičková vozíka. Jeho dnešní vozítko řídila deska Arduino Nano. Senzory fungovaly na principu odrážení a příjímání infračerveného spektra světla. Radovan využil vysokorychlostní motory, není tedy divu, že jeho vozítko mu vyhrálo na plné čáře první místo. Na naší škole najdeme doopravdy velmi šikovné studenty již od prvních ročníků. Důkazem toho je Vilém Urbánek z 1B. Vilém sestrojil vozítko s krásně hladkým průběhem jízdy na desce Arduino Nano. Po zapnutí si vozítko nalezlo čáru, naměřilo kontrast a vydalo se na cestu. Krásně provedený design a úprava. Za své vozítko vyhrál druhé místo.
Zástupci z 2B Jan Šimek a Denis Množil vytvořili ve dvojici vozítko s minipočítačem Raspberry Pi 4. Zvolili sofistikovanější způsob hlídání kontrastů černé a bílé barvy pomocí kamery. Program v průběhu soutěže potřebovali několikrát upravit, ale trnitá cesta přinesla kýžené ovoce a toto duo obsadilo třetí a čtvrté místo v naší souteži.
Dnes jsme součástí konzumní společnosti, nemůžeme se už divit, proč je všude tolik odpadu či se věci stávají odpadem dříve, než by musely. Díky iniciativě naší milé organizátorky se podařilo Janu Brančíkovi z 2A zprovoznit déle nevyužívané Lego Mindstorms. Možná si řeknete, že to je pod naší úroveň, ale vězte, že pod lidskou úroveň je pouze zahlcovat Zemi odpadem, který se nerozloží ani za celé tři lidské životy, proto si uvědomte, že díky němu máme hmatatelný důkaz o funkčnosti těchto zařízení, která budou moci ukazovat jednoduchý princip mikroprocesorů a základy zapojení na jednoduchých zařízeních. Vozítko bylo vybaveno vysílačem a přijímačem kontrastů založených na viditelném spektru světla. Vozítko nedisponovalo rychlostí, ale špičkovou přesností. A hlavně se v průběhu soutěže nemuselo nijak přenastavovat. Jan Brančík obsadil páté místo.
Posledním soutěžícím na šestém místě se stal Zbyněk Siegel z 1B. Jeho výrobek opět využíval Arduino Nano a IR senzory, avšak tentokrát jsme již mohli vidět IR diody o průměru 5 mm. Jednu bílou, která vysílala a druhou černou - přijímající. Obě diody se nacházely na jedné desce plošných spojů a s nimi byl umístěn trimr určující vzdálenost a přesnost příjmu vysílaného IR světla. Zbyněk sám uvedl, jak dlouho na tomto zařízení pracoval a naší komisi doopravdy překvapil tím, že šel spát ve tři hodiny ráno. Doopravdy musí mít velkou chuť a píli, aby takto obětoval svůj čas a snažil se tvořit smysluplnou věc. Bohužel však využil měkké zdroje - alkalické baterie, a tudíž se začaly zahřívat a vytékat. Provizorně napojil své zařízení na lithiový akumulátor a dvě disciplíny splnil, avšak na poslední dráhu již nebylo vozítko dostatečné, proto Zbyněk Siegel skončil na posledním místě.
Ať už naši soutěžící skončili na jakémkoliv místě, rozhodně si náramně užili krásný den plný radostí a překonávání svých hranic, poznali, jaké je to mít svého robotického potomka, kterému se snažili dát do jeho života - programu veškerou svou péči a trpělivost. Na závěr chci poděkovat naší usměvavé paní učitelce Zuzaně Veselé, která celou tuto akci zajišťovala a vnesla tento typ soutěže na naši školu.
- Jakub Křížan
Ať už chcete poslat email nebo hostovat server, potřebujete přemístit data z bodu A do bodu B a možná si ani neuvědomujete, jak promyšlený a komplexní systém k tomu používáte. Protože jsem letos navštěvoval Cisco CCNA1 kurz, který se každoročně koná v LP6 pod vedením Ing. Křížana a Nožky, měl jsem možnost tomuto celému mechanismu porozumět a nyní bych se o to s vámi rád podělil. A jak nejlépe začít, než na první pohled jednoduchou otázkou - co je to vlastně Internet?
Internet vlastně není nic jiného, než spojení obrovského počtu menších lokálních sítí (LAN), mezi které patří i ta tvoje, kterou s okolním světem spojuje váš poskytovatel internetu. Mezi jednotlivými sítěmi komunikují routery, v samotné síti pak mezi zařízeními switche (často zabudované právě v routerech).
Komunikaci v internetu si můžete představit jako pyramidu – úplně nahoře stojí aplikační vrstva. V té se nachází všechny protokoly, které umožňují posílat email (SMTP, IMAP), sdílet soubory (FTP) nebo brouzdat web (HTTP). Pod ní je transportní vrstva zodpovědná za navázání, udržování a ukončování komunikace s druhou stranou. Ještě níž se nachází internetová vrstva, která má na starost IP adresy. Jen díky ní můžete posílat zprávy po celém světě. Úplně nejhlouběji leží vrstva přístupu k síti. Ta se stará o MAC adresy, což nejsou adresy k počítačům od Applu, ale unikátní číslo, které má na sobě každá síťová karta. Bez nich by se náš frame (základní síťová jednotka, do které se může zabalit až 1,5 kB dat) nedostal ani k domácímu routeru, natožpak do světa. V této vrstvě se také nachází veškeré fyzické komponenty a z digitálních dat se zde stávají signály, které se následně přenesou kabelem nebo vzduchem až do cíle doručení.
To, co jsem teď popsal, byl model TCP/IP, který propaguje nezisková organizace ICANN a dnes je de facto standardem. Ne vždy tomu ale bylo tak - to, jak má Internet fungovat, se v minulosti snažili ovlivnit technologičtí giganti jako Apple, Xerox nebo IBM. Protože ale každý standard fungoval jinak a byl uzavřený, zařízení od jiných firem si spolu nerozuměla. Proto je TCP/IP vytlačilo z trhu a umožnilo vytvořit Internet takový, jaký ho známe dnes.
To bychom měli vše k úplným základům Internetu. I když se to nezdá, je to docela králičí nora, což je fajn, protože mám díky tomu content minimálně na půl roku 🙂. V příštím díle vás provedu taji té nejnižší vrstvy a pokud vás Internet baví, nezapomeňte se příští rok u pana Ing. Nožky přihlásit do Cisca, kde můžete získat síťový certifikát a oddálit tak o trochu datum, kdy vaši práci nahradí umělá inteligence.
- Jan Dlabaja, 2L
Dne 22. 3. 2023 se na naší škole konala akce BožeTECH 2023 - odborné přednášky našich bývalých absolventů působících v našich partnerských firmách. Postupně vám budeme přinášet rozhovory s nimi, jak jsme je uskutečnili během této akce. V tomto čísle Elektronky si můžete přečíst první dva.
Jaký obor jste na této škole studoval a jak se jmenuje pozice, kterou nyní zastáváte?
Studoval jsem obor Elektrotechnika se zaměřením na telekomunikace a pracuji ve vývoji na pozici elektronik pro podporu výroby.
Studoval jste vysokou školu nebo VOŠ?
Nestudoval, šel jsem rovnou po střední škole do práce.
Představte nám vaši pozici, co je náplní vaší práce?
Jde o velice rozmanitou práci, většinou pomáhám vývojovým týmům s vývojem elektroniky do světlometů, řeším reklamace, elektronické problémy na výrobní lince a mnoho dalšího. Každý den dělám něco jiného, práce je to různorodá, čemuž jsem rád.
Chtěl byste se nějak kariérně posunout?
Mám dobrou práci, se kterou jsem spokojen, ale potenciál pro kariérní růst zde určitě je.
Jak se takový vývoj světlometů posouvá dopředu? Kde čerpáte?
Čerpáme ze zkušeností, kterými firma disponuje, a dále inovujeme. Je mnoho nových technologii, které se snažíme zaimplementovat a zavést do výroby.
Vidíte nějakou změnu po spojení s koncernem FORVIA?
Určitě je pro společnost bonus, že se spojila s jinou úspěšnou společností. Dnes jsme 7. největší dodavatel automobilových dílů na světě a v každém druhém voze najdete produkt FORVIA.
Jaký předmět na škole byl váš oblíbený?
Bavila mě angličtina, protože mi šla, ve čtvrtém ročníku pak hlavně elektronika, komunikace a přenos dat a měření.
Na základě čeho si myslíte, že vás do firmy přijali?
Před pohovorem jsem si nastudoval základní informace o moderních světlometech a zopakoval jsem si LED diody ze školy. Když mi při pohovoru ukázali nějaké schéma nebo se na něco odborného zeptali, tak jsem věděl. Podle mých vědomostí a dotazů poznali, že mi tato problematika není cizí. Myslím, že jsem jim dal najevo, že mám ochotu se dále učit.
Jak dlouho vám trvalo se ve firmě adaptovat? Kdy jste si řekl, že už jste plnohodnotnou součástí týmu?
Po jednom až dvou měsících jsem již byl schopen samostatně pracovat. Důležité je hlavně mít kontakty v rámci firmy, vědět, co kdo dělá a komu zavolat v případě problému. Každý ve firmě je specialista v určitém oboru. Na začátku jsem byl v rámci školení proveden výrobním provozem a seznámil jsem se s různými pracovními pozicemi.
Jaký obor jste na VOŠ studoval?
Studoval jsem obor Ekonomika.
Jaká je vaše pozice ve firmě?
Jsem ve vedení společnosti. Když jsem dokončoval školu, firma čítala tři lidi, dnes je nás 65.
Jaká byla vaše motivace přidat se k zakladatelům firmy?
Bylo to něco nového, firmu zakládal můj kamarád, začínali jsme ve třech a postupně se to rozrůstalo, zaměřovali jsme se spíše na prodej hardwaru, software byl spíš okrajová záležitost. Dnes má firma 23 let a zaměřuje se čistě na vývoj softwaru.
Co byste poradil studentům, co by je mohlo posunout výše?
Rozhodně přikládám velkou váhu externím praxím, ať už na střední škole nebo na vyšší odborné. Myslím, že to dá studentům nejvíce. Je velký rozdíl, když je někdo na 14 dnů na praxi v naší firmě, než když přijde někdo čerstvě po škole. Pokud přijde někdo z této školy na praxi, případně zde tráví třeba prázdniny, může se, co se týká zkušeností, dostat na vyšší úroveň než například čerstvý absolvent vysoké školy.
Jak bylo těžké udržet firmu v chodu během covidových lockdownů a současné krize vyvolané válkou na Ukrajině?
Tam v podstatě problém nemáme. Je to tím, v jakém oboru pracujeme, protože v IT je dnes boom, je nedostatek lidí a zakázek poměrně hodně, takže tady problém není, jediné co jsme řešili během covidu, byl home office, to byla trochu změna i směrem k zákazníkům, firmy se naučily komunikovat na dálku, což v podstatě trvá doteď. Pro srovnání, já jsem dřív jezdil jednou až dvakrát měsíčně do Prahy, teď tam jedu jednou za rok. Co se týká ekonomické krize, tak tam jsme také výraznější problém neměli.
Měl jste nějaké obavy při zakládání firmy?
Moc ne, firmu jsme zakládali právě proto, že byly zakázky, a my jsme spíše řešili, kdo bude danou práci dělat, než jestli budou zakázky. Firma postupně roste, nenabíráme zaměstnance hromadně, přijdou tak jeden až dva za rok, takže firma tak nějak lineárně roste.
Jaké okolnosti (brigády, rodinné zázemí, školní zkušenosti,…) formovaly vaši osobnost tak, že jste se rozhodl založit firmu?
Měli jsme zakázku na vývoj software, k tomu nějaké zakázky z Fakultní nemocnice na tisky protokolů. Toto byly naše první zakázky, po které jsme založili firmu, protože už to nebylo možné dělat jako jednotlivec, klient očekával, že na druhé straně bude existující firma a ne jednotlivec, který ten software vyvíjel „na koleně“. Byla to firma o dvou, třech lidech, která se postupně rozrostla až do počtu, ve kterém jsme dnes.
Jaký jste zaměstnavatel?
My se často zaměřujeme na studenty, takže zaměstnance si v podstatě vychováme už při škole. Zhruba třetina našich zaměstnanců jsou absolventi VOŠ a SPŠE Olomouc. Nevadí nám, když přijde člověk bez zkušeností, protože je nabere u nás, což se nám potom vrátí, protože ti lidé u nás zůstávají. Nejdeme tou cestou, že bychom nabírali lidi, kteří si prošli větší firmou, protože ti u nás zpravidla zůstanou zhruba dva až tři roky a potom odejdou. Dříve jsme se zaměřovali spíše na absolventy vysokých škol, ale máme čím dál více středoškoláků, je vidět, že IT čím dál více proniká i na střední školy. Při výběru zaměstnanců nehraje takovou roli titul jako spíše praktické dovednosti, vlastní projekty či praxe v naší firmě. Pokud člověk při práci u nás zároveň studuje, dostane prostor například pro učení se na zkoušky nebo dodělání bakalářské práce.
Jak jsou v tomto odvětví důležité jazyky?
Určitě angličtina, u nadnárodních společností je to zpravidla jenom angličtina. Technická dokumentace bývá také často v angličtině. Technická angličtina je důležitá. Pokud někdo mluví s klienty v angličtině, to už je individuální, ale technická angličtina je určitě důležitá. Problém Čechů obecně je, že se často bojí mluvit.
Tímto naše redakce děkuje za oba rozhovory a přeje mnoho úspěchů v práci.
Je to tu. NASA konečně představila astronauty vybrané pro misi Artemis II. Je to již více než pět dekád, co se první člověk ocitl mimo nízkou orbitu Země. Toto je milník, který celý vesmírný program Artemis pořádně „nakopne“. Informace, jako je tato, se nemůže nechat bez povšimnutí, a proto si v tomto článku nejenom představíme krátce samotné astronauty, ale přiblížíme si i samotnou misi Artemis II.
Jako první tedy trochu představím misi samu o sobě. Artemis II je v pořadí druhá hlavní mise vesmírného programu Artemis. Jakožto první pilotovaný let programu má za úkol otestovat systémy lodi Orion naživo pomocí posádky. Půjde například o systém podpory života či optický komunikační systém O2O. Astronauti nebudou však ještě přistávat na Měsíci, nýbrž jej „pouze“ obletí a volně se vrátí zpět na Zemi. Trvání mise má být přibližně 10 dní, i když maximálně mise může trvat až 21 dní, což je ale spíše nepravděpodobné. Loď Orion, ve které se posádka během letu bude nacházet, má být vynesena pomocí SLS Block 1. Více o samotném programu Artemis a jeho prvcích v prosincovém čísle Elektronky minulého roku.
Nyní o posádce. Posádka Artemis II se skládá ze 4 astronautů – 3 z NASA a 1 z CSA (Canadian Space Agency). Začneme s astronautkou, Christinou Hammock Koch. Christina H. Koch, narozená v roce 1979, je letová inženýrka a na misi Artemis II zaujímá pozici I. specialistky mise. Vystudovala North Carolina State University at Raleigh v oboru elektroinženýrství a částečně i fyziky, dostala zde za svoji práci čestný doktorát. Je to její v pořadí druhý let do vesmíru, přičemž jako první získala zkušenosti na ISS, kde strávila 328 dní, čímž stanovila rekord pro nejvíce ženou strávených dní ve vesmíru při jediné misi.
Jako další je Gregory Reid Wiseman. Narozen v roce 1975, je podobně jako C. H. Koch vystudovaný letový inženýr. Byl letcem námořnictva, později se dostal do týmu astronautů a donedávna byl vedoucím Kanceláře astronautů (2020 – 2023). Wiseman sdílí s jedinou ženou na palubě také zkušenost s letem do vesmíru. Pobýval na ISS přes 150 dní, kde prováděl se svými kolegy nespočet vědeckých pokusů. Díky tomu se jim povedlo stanovit rekord - za jeden jediný týden stihli celkově provést 82 hodin různých experimentů. Pro misi Artemis II byl vybrán jako velitel, který bude hlídat hladký průběh celého letu.
V neposlední řadě si představíme třetího a posledního astronauta vybraného agenturou NASA. Je jím Victor Jerome Glover. Glover se narodil v roce 1976 a je druhým nejmladším astronautem na misi Artemis II. Vystudoval obecné inženýrství a letecké testovací inženýrství. Má zkušenosti s létáním, byl nasazen např. v operaci „Iraqi Freedom“ či testoval různá letadla a celkově má nalétáno přes 3000 hodin. Stejně jako Wiseman strávil na ISS přes 150 dní, kde mimo jiné vyfotil několik stovek snímků Země. Díky těmto zkušenostem byl Gloverovi přidělen post pilota na druhé misi programu Artemis.
A jako poslední astronaut, zástupce agentury CSA - Jeremy Roger Hansen. Narodil se v roce 1976 a vystudoval na rozdíl od ostatních členů posádky vesmírné vědy a poté fyziku. Dále se liší i tím, že nikdy neletěl do vesmíru. Artemis II bude tedy jeho první kosmická zkušenost. V programu NASA však již Hansen pár let figuruje - od roku 2017 vedl výcvikovou skupinu astronautů jak z USA, tak i z Kanady. Zúčastnil se např. i programu NEEMO 19, jakožto tzv. aquanaut. Na jeho první výpravě do vesmíru je prvnímu Kanaďanovi, který letí k Měsíci, přidělen post II. specialisty mise.
A to jsou oni. První lidé, kteří po dlouhé době spatří naši Lunu „zblízka“. Záměrně jsem neuvedl při popisu mise Artemis II rok odletu. Je naplánován na listopad příštího roku, avšak jisté není ani to, co bude zítra. Spíše se počítá s odletem zkraje roku 2025, ale to už je prakticky za dveřmi, když si uvědomíme, že let Apolla 17, poslední fyzický kontakt člověka s Měsícem, se uskutečnil skoro před 51 lety. Bedlivě tedy sledujte všechny informace o startu mise a připravte se na doslova nadpozemský zážitek při pozorování odletu týmu čtyř neohrožených astronautů.
Článek, již skoro tradičně, ukončím citátem, opět Stephena W. Hawkinga:
„Když přijdete na to, jak funguje vesmír, svým způsobem ho ovládáte.“
- Ondřej Langer
Kromě již dříve zveřejněných a stále nevyzvednutých věcí na svého majitele čeká v kanceláři školy modrá taška s oranžovým nápisem CARE (www.care.cz). Uvnitř jsou nové tmavě modré tenisky s bílou podrážkou (vel. 45), šedé kraťasy a tmavě červené tričko. Taška byla nalezena v jídelně.
Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer
Webové zpracování: Daniel Hut
Jazykový dohled: Mgr. Oto John
Nedávno jste obdrželi pololetní vysvědčení, a tak mně nedá, abych se nezamyslel nad tímto dokumentem a věcmi s ním spojenými trochu šířeji. Tak tedy Vysvědčení:
Vyslovení tohoto shluku hlásek může vyvolávat různé asociace. To v závislosti na tom, na jaké šprušli životního žebříčku se právě nacházíte. Jste-li na takové příčce, která odpovídá životní etapě žáka nebo studenta, ubírá se další dělení následujícími dvěma směry. První z nich je vyhrazen těm, kteří se zvládnutím učiva nemají žádné problémy a svým vysvědčením se mohou chlubit. Jak výnosné ono chlubení je, záleží na pravidlech odměňování a výchovných postupech v té které rodině. Začíná se nám vytvářet slušný pavouk různých variant, i když jsme stále jen u těch bezproblémových studentů. Přesto již máme co do činění se slušnou škálou možností, do jaké míry se „kvalitní vysvědčení“ odrazí ve zlepšení kvality života daného studenta. Otevírají se totiž zhruba následující možnosti reakce rodičů na výborné vysvědčení. Od reakce typu: „Učíš se pro sebe, jen tak dál!“, což znamená, že studovat výborně je rodiči bráno jako samozřejmost a není tedy třeba na tuto skutečnost reagovat nějakými oceněními, až po: „Výborně, synu (dcero), na začátku klasifikačního období jsem Ti slíbil mobil (MP3 přehrávač, DVD rekordér, LCD TV, moped, skútr nebo např. nějaký coupé kabriolet - to podle toho, jak pevně se ten který rodič cítí finančně v „kramflekách“), pojď, půjdeme spolu do města a vybereš si takový model, na kterém bude tvému oku příjemné spočinout.“ V této souvislosti si vzpomínám na příhodu, kterou mi vyprávěla moje teta, jež svého času studovala se samými jedničkami, a předložené vysvědčení nebylo jejími rodiči prakticky nijak komentováno, až nadešel den, kdy teta přinesla vysvědčení zohavené jednou dvojkou. Její táta si je prohlédl, krátce pouvažoval a pronesl: „No, vidím, že už ti to tak nejde.“
Tímto konstatováním se v pavouku různých možností dostáváme k těm studentům, kterým to opravdu tolik nejde a jejich vysvědčení nese značné stopy zohavení, a to nejen dvojkami. Zde se nám přístup rodičů opět větví. Dalo by se dokonce říci, že rodiči optimistovi se i nad vysloveně ošklivým vysvědčením dokážou rozzářit oči, najde-li v přehledu známek alespoň jedničku z chování a z tělesné výchovy. Co na tom, že potomek ve všech ostatních předmětech žongluje nad propastí, hlavně že je „dostatečný“ a nachází v sobě tolik rovnováhy, že sice vrávorá, ale do propasti nespadne. A navíc mluvíme o reakci rodiče optimisty a tomu jistě neuniklo heslo, které si vedle svého loga vetkl i výrobce Toyoty - „Nic není nemožné!“ Zkrátí-li potomek pobyt u počítače z deseti hodin denně na polovinu, zbude mu spousta času na učení a zlepšení se musí dostavit. Má to ale jeden háček - student se opravdu musí začít učit.
To rodiči pesimistovi se oči nerozzáří, ale spíše mu poněkud povylezou z důlků a začne tzv. vyvozování důsledků, či poučení z krizového vývoje. Potomek je pak různou měrou a rozličnými prostředky plísněn, začasté mu bývá také na různě dlouhou dobu omezen pohyb a naopak je mu striktně vymezena doba na učení a přípravu s jasným cílem - vymanit se z hrozného sevření ošklivých známek a dát konečně průchod přirozené genialitě potomka, která až dosud trestuhodně přebíjena neproduktivními činnostmi studenta nemohla nechat dozrát své plody. I tady nemusí být nic ztraceno, jen stále platí, že student se ale opravdu musí začít učit.
Zasadíme-li děj do prostředí naší školy, lze obecně konstatovat, že ji nenavštěvují studenti hloupí, jen (a to se dostáváme k poslednímu dělení) takoví, kteří se učení věnují více a onací, jimž učit se přináší psychickou trýzeň. Přemohou-li ti posledně zmínění onu trýzeň a budou se snažit nalézt ve vědění potěchu, pak věru nic není nemožné a vrávorání nad propastí má naději se změnit v sebejistou chůzi trénovaného provazochodce. Vždyť ať už se danou problematikou probíráme z té či oné strany, jedno je nad Slunce jasné. Studenti se vždy učili a budou učit jen a jen pro sebe a pro dosažení těch nejlepších předpokladů ve svém vlastním životě uspět co nejlépe. A odpověď Ernsta Hemingwaye na otázku „Jakou hodnotu má studium?“ berte jen jako žertovnou, ne jako moudrost slavného autora, kterou je třeba se řídit.
A co že to vlastně řekl? „Čím více člověk studuje, tím více ví. Čím více ví, tím více z toho zapomíná. Čím více zapomíná, tím méně ví. Čím méně ví, tím méně zapomíná. Čím méně zapomíná, tím více ví. Nač se tedy ještě učit?“
NASA. Každý z nás alespoň tuší, v jakém oboru se, když se tato zkratka zmíní, pohybujeme. Ovšem NASA již v dnešní době není zdaleka jediná zkratka svého druhu. Existuje mnoho soukromých společností či jiné vesmírné agentury, které mají ve svém názvu slovíčko „space“. V tomto článku „nakousneme“ jednu z několika organizací, se kterými NASA spolupracuje a sdílí s ní ono slovíčko. Je to agentura, která působí i v České republice – ESA neboli Evropská vesmírná agentura.
Začneme krátkou historií. Po druhé se světové válce se vesmír prakticky pomalu rozděloval mezi dvě mocnosti – USA a tehdejší Sovětský svaz. To chtěli vědci Západní Evropy, kteří neodešli do zámoří, vybalancovat a přispět vstupem Evropy na vesmírné pole. Založili tedy po dohodě několika států v roce 1962 dvě organizace – ELDO (Evropská organizace pro vývoj raket) a ESRO (Evropská organizace pro vesmírný výzkum). Po několika letech nízké produktivity se v roce 1975 rozhodlo o sloučení těchto dvou organizací. Tím vznikla již dnešní forma agentury, tedy ESA.
Středisko agentury se nachází ve Francii, konkrétně v Paříži. Různé pobočky ESA jsou však rozesety po celé Evropě. Jedna z takovýchto poboček leží v nizozemském Noordwijku. Toto dceřiné centrum se nazývá ESTEC – Evropské centrum pro vesmírný výzkum a technologie. Zde se rodí většina technických projektů z dílny ESA a uskutečňují se zde i všelijaké testy. Ovšem toto zařízení, jak jsem již zmiňoval, není jediné v Evropě. Dalším je například EAC – Evropské středisko pro výcvik astronautů, nacházející se v Kolíně nad Rýnem. V tomto středisku se vycvičují případní budoucí evropští astronauti, či se zkoumají možnosti vesmírné medicíny. Když už jsme u evropských astronautů, i Česká republika zde má svého zástupce. Je jím bojový pilot Aleš Svoboda, který byl minulý rok vybrán do záložního týmu evropských astronautů z více než 22 500 uchazečů. Jako host se objevil v pořadu České televize Hyde Park Civilizace moderovaném Danielem Stachem. Díl je dostupný na jejich internetových stránkách nebo přes červené tlačítko na televizích.
Česká republika je nemalým hráčem v oblasti vesmírného technologického vývoje. Stát, ale i nespočet českých soukromých firem se aktivně podílí na programu ESA a jejích dceřiných organizací. Jelikož je tedy ČR v tomto odvětví dosti znalá, připravuje se i ryze tuzemský projekt jménem CRYSA. Tento projekt, který vede firma OHB Czechspace, je zaměřen na vývoj materiálu odolávajícího extrémním teplotám až -270 °C (pro srovnání, absolutní nula je přibližně -273,15 °C). Zároveň firma na tomto projektu spolupracuje s vědci Akademie věd ČR. Je však partnerem i v mnoha dalších vesmírných projektech, jako je např. mise planetární obrany Hera pod záštitou agentury ESA.
Pokud tedy máte blízko k tématu vesmíru, či byste v budoucnu dokonce chtěli pracovat v tomto oboru, můžete se pokusit ucházet o místo nejen v ESA, ale i v naší zemi, kde máme plnou náruč příležitostí. Nabídka je opravdu široká - programování satelitů, astrofyzika, vývoj vesmírných dalekohledů… Všechno máme. Teď nám tedy nezbývá nic jiného než si vybrat, neotálet a pustit se do toho rovnou po hlavě.
Článek opět ukončím citátem jednoho vesmírného velikána – Stephena W. Hawkinga:
„Pokud se mi podařilo nějak přispět k našemu pochopení vesmíru, jsem šťastný.“
Pokud jste už někdy dělali v Unity, určitě jste potřebovali najít nějaký skript pro ovládání pohybu hráče nebo kamery. Ze svých zkušeností vím, že spousta z nich nikdy pořádně nefungovala a pokud ano, dělaly něco úplně jiného, než jsem chtěl. Proto jsem se kvůli svému vlastnímu projektu rozhodl takový skript napsat a v tomto čísle vám ukážu, jak ho můžete implementovat taky a nebo si konečně vytvořit svůj vlastní.
Snažil jsem se o to, aby kamera fungovala co nejpodobněji té v editoru, takže pomocí WASD se hýbe, kolečkem myši se jezdí nahoru a dolů a pokud podržíte pravé tlačítko myši, můžete se otáčet. Otevřete si nový Unity projekt a pokud je prázdný, ideálně do něj přidejte nějaký objekt, abyste si ověřili, že nestojíte na místě. Na kameru přidejte rigidbody, v Constraints zmrazte všechny osy rotace (aby se nepřekulila), hmotnost nastavte na 1x10-3 (čím větší tím pomalejší) a tření na 10 (čím menší tím déle se hýbe). Pokud nechcete, aby kamera létala skrz terén, změňte detekci kolizí na Continuos Dynamic.
Teď teprve začíná legrace, bude potřeba spousta vektorů. Ale není to nic těžkého, vektory jsou vlastně jen směr, kterým se bude objekt posouvat. Jeden si hned založíme, na X bude, zda jsme zmáčkli W nebo S (1 nebo -1) a na Z totéž, ale s A a D. Celé to vynásobíme rychlostí kamery, to samotné by ale k pohybu nestačilo, jezdili bychom totiž jen po hlavních osách světa. Abychom se pohybovali tím směrem, kterým se díváme, vytvoříme ještě jednu proměnnou obsahující rotaci kamery. To vše nakonec přidáme pomocí quaternionu (není v mých silách vysvětlit, jak to funguje, stačí vědět, že to popisuje rotaci objektu), který hlavní osy otočí do úhlu, kterým se objekt dívá, vynásobíme to směrem a rychlostí a uděláme z toho sílu, kterou kameru odpinkneme.
Doufám, že jste ještě neusnuli, tohle byly jenom 3 řádky kódu. Další na řadě je zoom, který bude kamerou hýbat nahoru a dolů. Tentokrát použijeme AddRelativeForce(), který veškeré úhly nastaví za nás a nám tak stačí jen vynásobit vektor reprezentující směr vpřed časem mezi aktuálním a předešlým snímkem, rychlostí zoomu a samozřejmě tím, jak moc se posunulo kolečko myši. Pokud bychom tuto metodu použili u pohybu kamery, sice bychom nemuseli řešit žádnou rotaci, pak by se ale místo po rovině objekt pohyboval v prostoru a to by hráčům docela ztížilo ovládání.
Poslední nám zbývá otáčení kamery. Tady je nejtěžší zapamatovat si, která osa myši značí kterou souřadnici – osa X jde vertikálně, osa Y horizontálně a aby toho nebylo málo, je invertovaná, takže ji je potřeba znegovat. Pak už jen vezmeme rotaci kamery a přičteme k ní, o kolik jsme ji otočili.
Teď už jen stačí “nacpat” všechny tři části do Update() metody a relativně jednoduchý script na ovládání kamery je na světě. Pokud jste něčemu nerozuměli, nemusíte se tím trápit – když jsem kód poprvé před rokem psal, trvalo mi 3 dny než jsem ho zprovoznil a ani teď pro mě nebylo jednoduché zjistit, co to vlastně dělá. To je pro tento měsíc všechno a jak říká pan profesor Baránek: hlavně experimentujte.
Výtisk:
Vážení čtenáři, pokud by některý z vás měl zájem o kompletní knihu Ledová past (232 str.) dejte mi vědět na email
Zmáčknul spoušť. Raketa byla odpálena. Prolétla vzduchem a zasáhla. Exploze zvedla kolem robota velké množství prachu. Kov zařinčel. Střelba znovu ustala. Simon se zvednul. Že by to fungovalo? Jako odpověď se znovu začalo ozývat hučení zbraně. Všichni se instinktivně skrčili. Děsivá střelba opět zachvátila bojiště. Simon byl zoufalý, co teď? Opatrně nahlédnul přes několik děr v bednách. Na robotově masivním pancíři bylo kromě dvou malých proražených částí jen mnoho promáčklin. Proražené části byly pro tuto vzdálenost dost malé, voják by je neměl šanci trefit. Museli by počkat, až přijde blíž. Kdyby se do odkrytých míst trefili, mohli by doufat, že poškodí obvody a robota vyřadí. Nejlepší by bylo, kdyby se povedlo zasáhnout jádro. Robot byl pomalý, uplynulo spoustu času. Teď už byl jen dvacet metrů od zákopu. Kulomet se neustále točil a vystřílel už nespočet kulek, které vojáky přišly draho. Několik se jich pokusilo zasáhnout nepřítele do hlavy.
Výsledek byl marný.
„Ústup za zadní barikády, nejdříve Henry, Steve, Leo a Adam, ostatní je budou krýt. Potom naopak.“
Určení vojáci začali ustupovat, snažili se nevyhlížet ze zákopu. Ostatní neúčinnou střelbou trefovali robota. Když první půlka oddílu přeběhla, mohli začít ustupovat ostatní. Robot náhle zrychlil. K jejich překvapení se objevil nad barikádou. Přetočil zbraň v rukou a kovovou částí zaútočil jako beranidlem. Zasáhl pytle s pískem, za nimiž stál voják. Nezastavily ho, obrovské kovové beranidlo muže odmrštilo několik metrů dozadu. Simon pokračoval v ústupu s ostatními. Výstřely se neustále odrážely od pancíře robota. Na bojiště také dorazili černí pěšáci, kteří byli oproti robotovi jako otravný hmyz. Několik jich padlo při vstupu do zákopu. Vojáci se zatím vzdát nehodlali. Robot seskočil do zákopu. Další útok beranidlem byl veden shora. Mike, na kterého byl směřován, se mu vyhnul jen o kousek. Kdyby tam zůstal, jeho hlavu by rozdrtil na kaši a tělo zarazil do země jako hřebík. Ocelové beranidlo se zabořilo do země, kde po něm zůstala velká díra. Mike vytasil podlouhlou naostřenou zbraň připomínající mačetu. Robotovy senzory zapátraly po okolí a pak vzduchem prosvištěl další útok. Byl znovu směřován na Mika. Kotoul ho před ním dostal do bezpečné vzdálenosti a vzápětí se pokusil robota zasáhnout mačetou do poškozených míst. Netrefil se. Bodnul do masivního hrudního pancíře a zbraň po něm lehce sklouzla.
Simon sledoval, jak se jeho kamarád vyhnul další smrtící ráně a zaútočil na robota. Všichni do nepřítele stříleli. To však bylo stejné, jako kdybyste při boji na pěšáka házeli tenisové míčky. Připadal si, že mu vůbec nic nedělají a Mikovi tak nepomohou. Robot si s nimi pohrával jako kočka s myší. Na zemi spatřil útočnou pušku se střepinovým bajonetem. Neváhal a popadl ji. Rozběhl se vstříc nepříteli. Do cesty mu vstoupil černý pěšák. Chtěl vystřelit, ale Simon mu bajonetem probodnul hlavu. Tělo robota se sesunulo na zem a hlava sjela z lesklého střepu. Obří dron přetočil kovovou palici zpět na kulomet. Hlavně se znovu začaly roztáčet. Simon musel robota oběhnout, protože útok do zadního krunýře neměl smysl. Skočil a zaútočil. Bajonet těsně minul proražený otvor a odrazil se. Robot se ohnal kulometem. Rozbil při tom několik beden a málem zlámal Simonovi žebra. Ten byl však na jeho útok připraven. Uskočil stranou, co nejvíce dokázal. Zatím se jim úspěšně dařilo obřího drona zaměstnat. Tahle hra však měla pravidla jako ruská ruleta. Pokud jste neměli dost štěstí, zemřeli jste. Další z vojáků popadl pušku padlého nepřítele a přidal se do boje. Ostatní zaměřili zbývající pěšáky. Robot začal střílet. Projektily létaly úplně všude. Několik zranilo jednoho z vojáků do ramene. Vyšel z toho ještě dobře. Simon znovu zaútočil. Bajonet vedl správným směrem přímo do odkrytého místa. Robot však náhle pootočil tělo a střep bajonetu se po dalším nárazu do pevné zbroje roztříštil na kousky. Dron blízké útočníky ignoroval a střílel po ostatních vojácích, kteří se od něj drželi dál. Podařilo se mu zasáhnout dalšího vojáka za pytli s pískem.
Mike několikrát zaútočil. Jeho útoky byly přesné, ale robot sebou neustále cukal při střelbě z kulometu. Všechny kulky se od zbroje odrazily. Robot je ignoroval, a to Mika štvalo víc než fakt, že mu jeho útoky nezpůsobují žádné škody. Další útok provedl zboku. Čepel prosvištěla vzduchem. Zasekla se do jednoho z míst, kde byl pancíř výbuchem rakety protlačený. Rychle ji z místa vytrhnul. Normální zbraň by po tomto útoku byla poškozena, Mikova však ne. Robot znovu otočil zbraň. Vzduchem prosvištělo ocelové beranidlo. Mike viděl, jak se k němu blíží, bylo už pozdě. Pokusil se uskočit. Kladivo mu z ruky vyrazilo zbraň a jeho srazilo na zem. Mike se při tom udeřil do hlavy. Uslyšel pískání. Zamotala se mu hlava, před očima se mu zamlžilo. Omdlel.
Simon viděl útok, který Mika stál zbraň a málem i život. Teď ležel na zemi a byl v bezvědomí. Pokud nezasáhne, další útok ho na zemi rozdrtí. Popadl Mikovu zbraň, která dopadla jen kus od něj. Robot byl otočen k němu a připravoval se Mika dorazit. Simon napřáhnul zbraň a do ruky nashromáždil všechnu energii, co v sobě měl...
V kanceláři školy své majitele netrpělivě vyhlíží 1 pár bílých sportovních bot WISHOT a také zubní rovnátka z průhledné PVC.
Redakční rada: Jan Dlabaja, Jakub Křížan, Jan Balošák, Ondřej Langer
Webové zpracování: Daniel Hut
Jazykový dohled: Mgr. Oto John
(+420) 585 208 121
Božetěchova 3, Olomouc
c7hhqe2